Ústavní právník Jan Kysela by po rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil některé pasáže volebního zákona, nevymýšlel převratné změny. Dokonce by zachoval i kritizovanou d'Hondtovu metodu přepočítávání hlasů na mandáty. „Strany by se měly dohodnout pouze na tom, na čem se dohodnout musí,“ apeluje na politiky Kysela. Pokud by shodu nenašli, Česko by se dostalo do ústavní paralýzy. „Ocitli bychom se v situaci, která nemá právní řešení,“ varuje právník.
Je reálné, že strany naleznou kompromis? Premiér Andrej Babiš říká, že to možné není.
Zdá se mi, že aktérům nezbude nic jiného než se dohodnout. Zejména když to, na čem by se měli dohodnout, není nekonečně složité.
Nahradil byste kritizovanou d'Hondtovu metodu přepočítávání hlasů na mandáty?
Nemyslím, že tato metoda musí zmizet. Z rozhodnutí Ústavního soudu neplyne, že by se nemohla vrátit. Velké disproporce nenastaly vždy, ale především ve volbách do Poslanecké sněmovny v letech 2006 a 2017. Záleží na voličské konstelaci, která se zákonem přikázat nedá. Myslím, že ohrazování premiéra Babiše (ten obvinil Ústavní soud z toho, že se snaží ovlivnit politickou situaci v zemi – pozn. red.) je trochu pomýlené v tom směru, že stávající systém hodně pomohl jeho hnutí v minulých sněmovních volbách, ale vůbec mu nemusí pomoci v těch letošních.
Co to může způsobit?
Například silné koalice, které nepřinesou vítězi tak velký bonus získaných mandátů. Není to tak, že si Andrej Babiš vždy odnese nějaké mandáty navíc. Může je získat někdo jiný, anebo nikdo. Problém je v prvku nahodilosti, což vedlo soud ke zrušení pasáží zákona. Minulá disproporce mezi vítězným hnutím ANO a nejmenším uskupením Starostů a nezávislých byla velká, činila 15 mandátů.
Měl by úplně zmizet bonus pro vítěze, který má napomoci vzniku stabilnějších vlád?
Je asi předčasné bonus rozebírat, ale nemělo by se na něj zapomenout. I proto by nebylo vhodné d´Hondtovu metodu úplně vyšachovat.
První řez do volebního systému v letech opoziční smlouvy byl založený na pocitu, že tehdejší Hagenbach-Bishoffova metoda přináší velkou míru poměrnosti a stěžuje vytváření většinové vlády. Jenomže se to přehnalo a nyní to vede k nerovnosti hlasů, která musí být odstraněna. Neměli bychom ale úplně pustit ze zřetele ten prvotní důvod, kterým je stabilní vláda. Politici ANO o tom hovoří, ale problém absolutizují, protože pomíjejí ty ostatní aspekty. Kdyby hnutí nevyhrálo, asi bychom slyšeli o nerovnosti hlasů.
Čekal jste, že zásah soudu bude radikálnější?
Soud nezrušil čtrnáct volebních krajů. To by byl skutečně výrazný zásah nejen do volebního procesu, který už probíhá a bude pokračovat. Mělo by to dalekosáhlé dopady do života politických stran. Jde také o určení Ústeckého kraje, kde budou ve volbách vybírat kandidáty čeští občané žijící v zahraničí. Na tom se nic nemění, kraje zůstávají.
Na čem přesně se politická reprezentace musí shodnout?
V podstatě na matematické formuli přepočtu hlasů na mandáty s ohledem na rozdílnou velikost jednotlivých krajů. Při určité investici dobré vůle lze řešení vybrat. Není jich nekonečně mnoho, některá se už nabízejí.
Jak byste si představoval volební kraje?
Když soud nezrušil čtrnáct krajů, nemá smysl vést debatu o tom, zda by jich nemělo být osm jako v minulosti, nebo zda by neměl být pouze jeden celostátní obvod. Ten mi připadá nepraktický. Jsme zvyklí volit poslance, kteří žijí v regionech, kde žijeme i my jako voliči. Máme zkrátka tendenci mít ve sněmovně svého poslance. Jeden celostátní obvod to ale eliminuje. Čtrnáct krajů bych proto považoval za danou věc.
Nejsnazší by bylo prohození dvou kroků, které zákon obsahuje. V prvním kroku by se hlasy podělily podle celostátních výsledků té které strany, aby nedošlo k disproporci. A následně by se přidělily mandáty. Nyní je to naopak, což poškozuje právě malé subjekty.
Zní to až příliš jednoduše.
Čím více témat se otevře, tím větší je riziko názorové neshody. Omezme se pouze na to, na čem se dohodnout musíme a nevymýšlejme nový volební systém. Máme politology i právníky, kteří se zabývají volebními systémy. A máme odborníky z ministerstva vnitra, kteří naformulují návrhy zrušených pasáží zákona.
Co nutnost dosahovat vyšších výsledků pro koalice?
Soud se zabýval čtyřmi paragrafy, u některých škrtnul jen část. Například k vymazané aditivní klauzuli o zvyšování prahu ke vstupu do sněmovny pro volební koalice není nezbytně potřeba se vracet a onu pasáž nahrazovat. Samozřejmě za předpokladu, že se s oním pětiprocentním limitem strany smíří.
Nalezení přepočítací formule se pak týká zbývajících třech paragrafů. Po legislativně-technické stránce není zásah soudu nijak rozsáhlý.
V případě, že ke kompromisu nedojde, hrozí, že by se nekonaly volby a Česko by nemělo sněmovnu?
Pakliže se aktéři nebudou chtít dohodnout, dojde k tomu.
Kdy by ústavní krize nastala?
Po naplnění černého scénáře. Tedy že máme volební zákon, podle něhož se dost dobře volit nedá. Následně uplyne volební období stávající sněmovny a není aktivován Senát v roli náhradního zákonodárce. I kdyby ale aktivován byl, změny volebního zákona by stejně přijmout nemohl. Ocitli bychom se v situaci, která nemá právní řešení. Přesněji řečeno, právní řešení by vymyslet šlo, ale kvůli neexistující sněmovně by chyběl zákonodárný orgán, který by to řešení schválil.
Nazval byste takový stav ústavním chaosem?
Spíš by to byla paralýza. Pokud si zúčastnění zachovali alespoň nějakou odpovědnost a racionalitu, tento scénář nedopustí. Proto je ale potřeba, aby se strany při hledání shody omezily pouze na to, co je nezbytně nutné ve volebním zákoně nahradit.
