Brno před 20 lety: Rozdělíme se, řekli politici
Rozhodnutí, klíčové pro historii Československa, mělo jediného svědka: mohutný platan v zahradě brněnské vily Tugendhat. V jeho stínu se Klaus a Mečiar mezi čtyřma očima dohodli, že do konce září bude přijat zákon o způsobu zániku ČSFR, kterým se nahradí zákon o referendu.
Osud společného státu byl zpečetěn. Dál už se jednalo o tom, jak bezbolestně oddělit měnu, rozdělit mezi dva nástupnické státy majetek, jaká stanovit pravidla pro získání českého a slovenského občanství. Upravit celkové vztahy tak, aby co nejméně utrpěla ekonomika i společenské a kulturní vazby mezi Čechy a Slováky.
V širším složení pak byl dohodnut i harmonogram dalších kroků, jednalo se o normy, které měly především umožnit, a nakonec více méně zaručily, nerušený hospodářský chod obou budoucích zemí. Tím hlavním byl zákon o způsobu dělení majetku a nástupnických právech. Podle tehdejší domluvy se do konce října také měla přijmout dohoda obou národních rad o budoucím spolužití republik.
Vyloučení referenda z rozhodnutí o rozdělení Československa mnozí Klausovi a Mečiarovi dodnes vyčítají. Nynější český prezident Klaus je však stále přesvědčen o správnosti postupu, kdy o rozdělení federace rozhodli politici, a nikoliv lidé v referendu. „Jakýkoli výsledek referenda nemohl v žádném případě změnit politickou situaci na Slovensku,“ řekl České televizi v bilančním rozhovoru k dvacetiletému výročí rozpadu společného státu. Podle něj se hlasy pro odtržení ozývaly i mezi obyčejnými Slováky, nejen mezi politiky. A také dodal, že referendum je vždy sporná věc: „Mám pocit, že bychom se nekonečně hádali o formulaci otázky.“
Čtěte také:
Rozdělení Československa pomohlo všem, blahopřál Klaus Mečiarovi
Mečiar: Kdybychom se nerozdělili, bylo by Slovensko bezvýznamné
V době, kdy se vášnivě debatovalo o referendu, se neméně intenzivní rozhovory vedly i o ekonomice. Pro dělení federálního majetku se nakonec zvolil teritoriální a poměrný princip podle počtu obyvatelstva 2:1.
Zároveň se objevovaly různé scénáře ekonomického „postfederativního“ vývoje. Spektrum názorů se pohybovalo od pesimistických předpokladů inflačního a devalvačního šoku přes zmenšení odbytových možností, narušení kooperací a oslabení exportu až po optimistická očekávání stimulů k ozdravění ekonomiky a urychlení transformace. Objektivní prognóza neexistovala. Ani nemohla, vše bylo v pohybu. Jedno důležité rozhodnutí však padlo záhy. Druhá vlna kuponové privatizace se začala připravovat odděleně – Slováci se pro Čechy a Moravany začali stávat cizinci.
Dělení majetku pořádně drhlo
Koloděje, Trenčianské Teplice, Židlochovice, Jihlava… Ta místa se nedají zapomenout. Rozhodnutí o vzniku dvou nástupnických států bylo jednoduché. Dojednat vše, co s tím souviselo, bylo mnohem složitější. Po brněnském setkání ODS a HZDS následovalo turné politiků i národních vlád po nejrůznějších místech dosud společné republiky. Jednání ve stylu jeden krok vpřed, dva kroky zpátky nebrala konce. Tak třeba Jihlava. Tam ODS a HZDS na začátku října řekly definitivní ne unii a zřetelné ano dílčím smlouvám. Bylo to už třetí stvrzení faktu, že k 1. lednu 1993 skončí federace.
Vztahy nástupnických států měly být upraveny sérií dvoustranných konkrétních smluv – jednalo se o celní unii, platební a měnovou dohodu, smlouvu upravující státní občanství a tak dále. V Kolodějích zase premiér Mečiar slíbil, že smlouva o celní unii bude podepsána do konce listopadu, a dokonce naznačil, že po inventarizaci movitého majetku nebude zas až tak složité ho bez tahanic skutečně rozdělit. Realita byla zcela jiná. Majetkové problémy nebyly vyřešeny ani po roce existence dvou samostatných států. Jen hádky o faktický stav zlatých zásob a jejich rozdělení mezi ČNB a Národní banku Slovenska by vydaly na samostatnou kapitolu. Ještě v prosinci 1993 se na titulních stranách tuzemských novin skvěly titulky „Česká republika Slovensku zlato nedluží“. To ale ani zdaleka nebylo všechno. Dnes už některé kapitoly vypadají úsměvně: bojnický oltář, hlohovecký gobelín z roku 1625, výlitek mozku z Gánoviec, cena za vlajku, nároky na pohraniční vesnice. Nekonečná jednání majetkové komise, práskání dveřmi, debaty o zablokování akcií z kuponové privatizace a supernulových variantách. I to patřilo k dělení společného státu.
Tři varianty rozdělení měny
Jednou z nejdůležitějších otázek rozdělení ČSFR na dva státy byl osud měny. Podle tehdejšího guvernéra Státní banky československé Josefa Tošovského experti pracovali s velkou škálou variant. Jako nejpravděpodobnější se jevily tři: měnová unie, v níž by mohly existovat dvě měny v poměru jedna ku jedné a byly by vzájemně směnitelné, druhou možností byla měnová dohoda – dvě nezávislé centrální banky, dvě měnové politiky, dvě měny, ale vzájemně směnitelné a propojené buď pevným, anebo takzvaným plovoucím kurzem, třetí a nakonec uskutečněnou možností bylo úplné rozdělení měny bez vzájemné koordinace hospodářských politik.
Názory aktérů po dvaceti letech
