Český premiér nedávno prohlásil, že je zklamaný z toho, jak pomalu se Česko přibližuje německým a rakouským životním standardům. Můžeme se k nim opravdu někdy dostat?
Souhlasím s předsedou vlády, že česká konvergence je zklamáním. Částečně je to špatnou ekonomickou politikou, kde se neproměnil všechen potenciál jako v zemích, které měly třeba i mnohem horší počáteční pozici, příkladem je Estonsko. Je to ovšem také problém vývoje evropské ekonomiky.
Služby a digitální sektor, ze kterých by Česká republika mohla těžit, se zatím úplně neimplementovaly na úrovni Evropské unie. Musíme prohloubit a zintenzivnit společný trh. To by Čechům pomohlo využít komparativní výhody, které mají. Tomu musí pomoci i čeští politici.
Zmínil jste Estonsko. Co udělalo proti České republice lépe?
Nejdůležitější je elektronická vláda, odstranili byrokraty, všechno můžete udělat online. Daně můžete vyřídit i ze svého telefonu. To šetří hodně času, který se pak dá využít jinak. Na konci osmdesátých let jsem v Československu působil jako zpravodaj a tuhle zemi si pamatuji jako zemi kolků. Stále vás ještě tíží habsburské byrokratické dědictví. To podporuje korupci a netransparentní rozhodnutí.
Je také velmi důležité, aby se lidé dokázali opět více zaměstnávat sami nebo pracovali v malých společnostech. To potřebuje velkou podporu shora. Tvůrci veřejného mínění musí Čechům říct, že musí přemýšlet flexibilnějším, více podnikatelským způsobem.
Před rokem a půl jste veřejně kritizoval vývoj české společnosti od roku 1989. Přidal byste teď něco k té kritice?
Jsem stále frustrovaný, že se zemi, kterou tak dobře znám a mám tak rád, nevede lépe. Jste hrozně talentovaní, vynalézaví a přátelští, máte skvělý lidský kapitál. Rád bych, aby se to odráželo i v politice. Aby se bojovalo s korupcí, lépe se vládlo. Zklamala mě reakce na uprchlíky, tohle je největší humanitární krize od konce druhé světové války. Češi a Slováci přitom zvláště díky roku 1968 ví, jaké to je opustit svůj život kvůli politickému útlaku a začít znova.
Jste jedním z těch, kdo tvoří obraz Česka na Západě. Jak vypadá?
Je tu problém hlavně s prezidenty. Pan Zeman po panu Klausovi zdědil roli neohrabaného a občas docela nežádoucího hlasu evropské politiky. Současného prezidenta jsem poznal ještě před pádem komunismu, respektuji ho za jeho veřejné vystoupení proti režimu. Ale jeho proruská prohlášení jsou problematická, stejně jako jeho vyjádření o migraci. A hlava státu do velké míry tvoří obraz země.
Vedle toho česká vláda stále působí poněkud slabě a pod tlakem oligarchů. Velmi mě trápí pan Babiš i další. Je potřeba oddělit byznys od politiky, je problém, když se překrývají. Bylo to hodně špatné v případě Berlusconiho, ještě horší je to v případě Ruska. Politici by měli být politiky, podnikatelé podnikateli.
Jak se toho vlivu zbavit?
Nevolte je.
Rozklad tradiční politiky se teď hodně projevil i při volbách na Slovensku, kde se do parlamentu dostal fašista Marian Kotleba. Jak si to vysvětlujete?
Lidem v Evropě i Spojených státech došla trpělivost s politickou elitou, proto volí protestně nejhlasitější politiky. Jejich životní standardy stagnují, životní úroveň se nezlepšuje, vidí korupci. Pan Fico lidi už unavil. Směr ztratil voliče už jen kvůli principu rotující politické soutěže. Pro pana Kotlebu neexistuje žádný ekvivalent, je to odsouzeníhodný politik. Proti němu je i maďarský Jobbik vcelku mírnou stranou. Je to nejvíce otevřeně pronacistická strana nostalgická za nejhorším obdobím historie. Je špatné vidět takové uskupení v parlamentu.
Obavy o vývoj demokracie vyvolaly i první kroky nové vlády v Polsku. Sdílíte je?
Vláda Práva a spravedlnosti začala hrozně. Sami přiznali, že promarnili své první týdny v úřadu ve věcech, kvůli kterým vypadají jako hlupáci. Kdyby mohli, asi by vrátili zpět svoje kroky v případě ústavního soudu. Předchozí vláda si vedla velmi dobře v zahraniční politice, byli týmovými hráči v rámci NATO i Evropské unie. Tuskův kabinet ale zároveň hodně věcí zkazil a kvůli tomu lidé zvolili Právo a spravedlnost. Ti nechtějí dobře vycházet s Bruselem nebo Německem.
Nejsou to šílení lidé, neměli bychom je démonizovat. Prostě mají svoje priority. Problém ale je, že přichází ve špatný čas. Před devíti lety by Evropa trochu zvláštní polskou vládu zvládla. Teď prochází kvůli migraci a finančním problémům svojí největší krizí od druhé světové války. K jejímu řešení je potřeba zapojení a plná pozornost všech zemí. Teď je vláda největší země regionu v rukou nezkušených a excentrických lidí. To je docela škodlivé.
Co to bude znamenat pro budoucnost Visegrádské čtyřky, jejíž aktivitu vždy do velké míry určovalo právě Polsko?
Upřímně tahle skupina už nikdy nezažívala nějaké hvězdné chvíle. Nejlépe pracuje tehdy, když není moc důležitá. Je to dobrý nástroj pro řešení méně podstatných věcí. Když Německo něco potřebovalo, s jednotlivými zeměmi jednalo bilaterálně.
Podle německé kancléřky Angely Merkelové je teď v Evropské unii nedostatek solidarity. Souhlasíte s ní?
Rozhodně. Německo přijímá miliony uprchlíků, stejně jako Turecko. Švédsko s deseti miliony lidí jich přijímá více než všechny členské země z bývalého východního bloku. To ovlivní celou Evropu. Pokud neukážete solidaritu se svými spojenci, když mají problémy, nečekejte to samé, až sami budete v úzkých. I když přibližování k západním standardům nemusí být uspokojivé, lidem ve střední a východní Evropě se dařilo díky vstupu do unie velmi dobře.
Do infrastruktury směřuje spousta peněz, máte rovné postavení v rozhodování. Zároveň byste se ale jako rovní měli chovat i vy sami. Není dobré říct: „Nikoho z těch lidí nechceme.“ Bojím se, že za tohle hodně zaplatíte. Když Německo bude hledat odkud vzít miliardy eur na uprchlíky pro Turecko, prvním místem budou strukturální fondy Evropské unie.
Migrační krize je chybou velkých zemí. Česká zahraniční politika není zodpovědná za syrskou krizi, za dění v Severní Africe. Země ve východní Evropě se ovšem musí potýkat s následky těchto chyb. Reakce lidí se dá pochopit. Chybně se domnívají, že střední Evropa je kulturně jednolitý prostor. To není pravda, například Praha je hodně multikulturní město. Lidé vnímají tuhle krizi jako hrozbu pro národní identitu a nechtějí s ní nic mít. Můžou za to hodně zaplatit.
Takže i kdybychom to měli brát z čistě pragmatického pohledu, bylo pro střední Evropu výhodné Německu pomoci, když to Berlín potřebuje?
Je to nejdůležitější zemí Evropy. Z historických důvodů se cítili zavázaní střední Evropě pomáhat kvůli tomu, co tu udělali. To bylo strategicky hrozně cenné, jiné země takovou historickou výhodu nemají. To se ale teď bortí. Nemyslím si, že by sem chtěl přicházet nějaký velký počet lidí. Ale pokud byste Německu nabídli pomoc, byla by hodně ceněná.
Otázka solidarity se diskutuje nejen v rámci EU, ale i NATO. Pomohla by aliance baltským státům v případě ruského útoku?
Bránili bychom je a velmi dobře, kdyby nám to Rusko ulehčilo. Když bude existovat jasná hrozba, přijde i jasná odpověď. Pokud by prohlásili, že za tři týdny zaútočí, třeba pokud jim Litevci nevydají námořní základnu Klajpeda. Aliance na to má plány, máme k tomu rychlé rozmístitelné jednotky a hodně techniky v místech jako je Norsko.
Horší to ovšem bude s nejasnou hrozbou, kterou nemusíme nutně rozpoznat. Podobně jako tomu bylo v případě kybernetického útoku na Estonsko, při rusko-gruzínské válce, během ukrajinské krize. Nejslabším místem NATO je rozhodování a Rusko to ví. Jeho hlavní hrozbou je zmatení a odvracení pozornosti.
Mohli by to opět být zelení mužíčci v Pobaltí jako v případě Krymu. Když by chtělo Švédsko vstoupit do NATO, může Rusko požadovat zřízení své námořní základny na ostrově Gotland. Nevím, co Rusko udělá. Ale vím, že to bude něco, co nebudeme čekat.
Síla Ruska teď ale klesá. Nejen kvůli levným komoditám ale také kvůli nákladnému zapojení do syrského konfliktu. Je stále takovou hrozbou?
Ze zprávy estonských zpravodajských služeb vyplývá, že ruská armáda je v současnosti schopná dobýt malou zemi bez spojenců. Není schopná vést dlouhodobou otevřenou válku. Rusko je země 140 milionů lidí s HDP 1,7 bilionu dolarů. NATO a EU dohromady mají 800 milionů lidí a 40 bilionů dolarů HDP. Pokud Rusko chce uspět, musí riskovat. Když si uvědomíme naši sílu, můžeme se jim postavit.
| Edward Lucas (53) |
|---|
| Syn oxfordského profesora filozofie vystudoval ekonomii na London School of Economics a polštinu na Jagellonské univerzitě v Krakově. Od konce osmdesátých let jako novinář pokrýval střední a východní Evropu, v roce 1989 působil v Československu. Od roku 1994 pracuje pro britský týdeník The Economist, kde je nyní vedoucím editorem zodpovědným za každodenní zpravodajství v aplikaci Espresso. Kromě rodné angličtiny mluví rusky, německy, polsky, česky a litevsky. V Praze vystoupil na přednášce pořádané Centrem transatlantických vztahů vysoké školy Cevro Institut. |
