Pokud někdy vláda znovu přistoupí k nouzovému stavu, a využije tak krizový zákon, podnikatelé budou mít zřejmě omezenou možnost domoci se odškodnění. Vyplývá to z návrhu novely krizového zákona, který spolu s návrhem novely ústavního zákona o bezpečnosti poslal ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) tento týden do připomínkového řízení.
Krizový zákon byl původně napsán pro případ povodní a počítal s odškodněním pro všechny podnikatele a občany, kterých se dotkla krizová opatření. Stát se mohl zprostit povinnosti jen v případě, že si dotyčný škodu způsobil sám. Když však přišla koronakrize, stala se formulace o odškodnění v krizovém zákoně příliš široká a sporná a vláda se při jarním nouzovém stavu snažila opatření zakládat na jiných zákonech, které s odškodněním nepočítají.
Vláda se chce nyní pojistit změnou paragrafu přímo v krizovém zákoně. Odškodňovat chce jen skutečnou škodu, kterou způsobily přímo úřady, policisté, hasiči či jiné orgány. „Škodou se rozumí pouze skutečná škoda. Nahrazuje se uvedením v předešlý stav, není-li to možné nebo účelné, hradí se v penězích,“ uvádí návrh zákona. Ministerstvo uvádí, že jde jen o jazykové zpřesnění, nikoli o věcnou změnu.
Pirátský poslanec Jakub Michálek ale nesouhlasí s interpretací, že se nic nemění na podstatě věci. „Zásadně se omezuje rozsah náhrady škody. Není to už škoda způsobená v souvislosti s opatřeními, což je nesmírně široké, ale pouze škoda způsobená při činnosti krizových orgánů, což je mnohem užší,“ upozornil poslanec.
„Nově se vymezuje, že se nahrazuje pouze skutečná škoda, tedy již nikoli ušlý zisk. To je důležitá změna vzhledem k uzavírání provozoven,“ řekl Michálek, podle kterého je jasné, že stát nemůže hradit všem firmám ušlý zisk, nicméně je třeba formulaci ještě promyslet.
S výkladem poslance souhlasí advokát Martin Komel. „Cílem této novelizace je zjevně omezit odpovědnost státu,“ uvedl advokát s tím, že přínosem návrhu je definice toho, co odškodnit nelze – tedy ušlý zisk. „Zároveň to ale potenciálně poškozeným zmenší jejich možné nároky vůči státu,“ dodal.
Původní krizový zákon využily stovky podnikatelů, které po úřadech vymáhají téměř šest miliard korun za škody způsobené během jarního nouzového stavu. Právníci ovšem upozorňují, že pro podnikatele bude kvůli nejasnému znění zákona náročné se před soudy domoci náhrady škody a zisku.
Stát nahradí osobě škodu vzniklou při činnosti orgánu provádějícího nařízená krizová opatření nebo cvičení (§ 39 odst. 4) podle tohoto zákona. Škodou se rozumí pouze skutečná škoda; nahrazuje se uvedením v předešlý stav, není-li to možné nebo účelné, hradí se v penězích. Této odpovědnosti se může stát zprostit, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Původní znění: Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. |
Advokát Daniel Zinrák se domnívá, že stát měl v podstatě na výběr dvě cesty. Buď mohl zúžit možnost podnikatelů domoci se odškodnění, nebo naopak přijmout zvláštní kompenzační legislativu, která by za jasných a jednotných pravidel nabídla lidem náhradu.
„Vláda šla restriktivní cestou a ty, kteří nesli zvýšené náklady na pomoc ostatním, v tom nechá. Takový přístup může vést k odcizení poškozených občanů od svého státu,“ míní Zinrák. „V okolních státech je zvykem přijmout specializovanou legislativu, která poškozené za přísných pravidel odškodňuje, a to poměrně široce. To považuji za daleko správnější,“ uvedl advokát.
Právě touto cestou se vydal nový opoziční návrh z dílny TOP 09. „Domnívám se, že formulace v novém návrhu ministerstva vnitra je nadále sporná. I proto jsme připravili vlastní odškodňovací zákon, pro který hodláme najít podporu,“ uvedla šéfka strany Markéta Pekarová Adamová.
Podle návrhu TOP 09 by měl stát nahradit sto procent fixních nákladů podnikatelům, kteří kvůli mimořádným nařízením museli zavřít své provozovny. Těm, kterým vláda omezila činnost, by náleželo padesát procent fixních nákladů, tedy zejména nájmů.
