Pražské památky mění „tajně“ tvář za hradbou reklamy, znalci z branže protestují
Kritizovaná praxe, kdy se historická budova po dobu své opravy zahalí do velkoformátové reklamy, je v Praze stále běžně k vidění. V současnosti jde například o rodný dům Jaroslava Heyrovského, průčelí Fantovy kavárny na Hlavním nádraží a budovu Národního muzea.
Jedním z prvních míst, které velká část lidí po vystoupení z vlaku či autobusu při příjezdu do Prahy spatří, je budova Hlavního nádraží. Jako jeho dominanta bývá označována právě Fantova kavárna. Průčelí této historické budovy však bývá překryto velkoplošnou reklamou a zrovna v tomto místě navíc nejde o ojedinělý případ.
„Já jsem rád, že konečně na ni nevidíme žádnou velkoplošnou reklamu a doufám, že už taky tu reklamu na ní nikdy neuvidíme,“ říkal architekt Adam Gebrian v roce 2013 při pohledu na průčelí Fantovy kavárny. Reklama se však od té doby na průčelí i vedlejší fasády vrátila. Gebrian považuje takovéto použití reklamy za „jeden z nejflagrantnějších případů, jak reklama nemá vstupovat do veřejného prostoru“. Podle jeho názoru mají být historické budovy marketingových přelepů ušetřeny.
O pár metrů dále, u Národního muzea, je situace naprosto stejná. I ze spodního konce Václavského náměstí je zřetelně viditelná reklama na bankovní služby, která je umístěná na celém průčelí Muzea. „Kýčovitý billboard“ je také jedním z kritizovaných bodů Václavského náměstí podle historika architektury Zdeňka Lukeše, jak uvedl pro sobotní Lidové noviny.
Dům Na Kocandě z roku 1886, který je ze tří jmenovaných ten nejméně známý, postihl v současné době stejný osud. Najdeme ho na rohu Palachova náměstí, naproti budově Filozofické fakulty. V domě, který byl po několik let opuštěný, ku prospěchu města začala rekonstrukce. Nemělo by tak už docházet k incidentům jako tomu z února 2013, kdy z domu spadl na velmi frekventovaný chodník u domu kus římsy.
V tomto domě se narodil nositel Nobelovy ceny za chemii Jaroslav Heyrovský a původní majitel domu byl přítelem sochaře Josefa Václava Myslbeka. Ten mu také daroval „pracovní modely“ soch, které měly zaujmout místo v Národním divadle, skončily však v útrobách Domu Na Kocandě. Po opravách by v této novorenesanční stavbě měly vzniknout nové byty.
