Prodejna, kde začala malá privatizace. První českou soukromou samoobsluhu vede Anna Wertheimová dodnes
Ten příběh spustil drobné podnikání v postkomunistickém Československu. Jako vůbec první vítěz aukce v malé privatizaci si Anna Wertheimová pořídila prodejnu potravin ve Zbraslavi.
Letos uplyne 35 let od schválení zákona o malé privatizaci. O rok později odstartoval první z etap přechodu na tržní ekonomiku, která státu vynesla téměř 32 miliard korun. Pro Annu Wertheimovou znamenala životní úděl symbolizovaný aukčním kladívkem od ministra Tomáše Ježka, jež má dodnes vystavené v kanceláři své zbraslavské prodejny potravin.
Když do samoobsluhy ve Zbraslavi přijde člověk jinak uvyklý chaosu tmavých a vychladlých večerek se zapocenými výlohami, najednou na něj dýchne něco, co dávno zapomněl. Čistá, světlá, útulná prodejna. O přepravku tady nezakopnete. „Regály tu nikdy nechceme mít vyšší, než je výše očí. Zboží má stále stejné místo, lidé oceňují, když nemusejí zboží hledat. Jen tady je nové místo pro jarní zahradní vybavení. Když něco zákazníkům chybí, změníme to. Řeknou nám to, známe se,“ vypráví Anna Wertheimová při letmé prohlídce obchodu. Je to na první pohled svědomitě vedený podnik. Byl prvním a teď je možná jedním z posledních takových v zemi.
Režim nás ponižoval, odstrkoval
Cesta k prvenství v malé privatizaci začala pro majitelku prodejny dávno před osudným dnem roku 1991 završeným večeří v restauraci U Holubů s ministrem Tomášem Ježkem. Začala kdysi v éře socialismu, kdy, jak Anna Wertheimová říká, se omylem stala prodavačkou, protože systém komunisty řízeného vzdělávání jí nedovolil vystudovat stavařinu. Ten sen měla kvůli povolání svého otce. „Musela jsem do učení. A řekla jsem si, že když už tohle musím dělat, budu v tom alespoň hodně dobrá, a makala jsem na sobě,“ líčí v malé kanceláři umístěné v zázemí prodejny.
První štací byla kantýna v podniku Technometra. Nejprve prodavačka, pak vedoucí celého úseku závodního stravování. Zahrnovalo to odpovědnost za dvě kantýny a kuchyni. Zmodernizovala provozy, které tak začaly vydělávat. Vydělané peníze pak paní Anna vkládala do fondu, díky němuž plánovala zaměstnancům přilepšit pohoštěním třeba na Vánoce. Jak už to za socialismu bývalo, když se o fondu dozvěděl ředitel, chtěl nechat peníze přesunout do svého vlastního fondu. Anna Wertheimová to odmítla a vyhodili ji na hodinu. „Tři měsíce jsem z toho byla úplně odepsaná,“ vzpomíná dnes.
Pak kývla na nabídku vést prodejnu kousek od té dnešní. Opět ji zvedla, připravila návrh na investice, když obchod vyhořel. Ale dopadlo to stejně jako předtím – dostala výpověď. „Tohle byly v mém životě hrozně důležité zkušenosti. Jak nás ten režim ponižoval, odstrkoval,“ říká. Někde tady se začal rodit její vzdor a chuť dokázat ostatním, že má na víc.
Listopad 89 ji zastihl jako vedoucí v prodejně, která je teď její. O privatizaci věděla, ale nechystala se jí účastnit, protože jako většina ostatních neměla v té době dost peněz. A to ani na dražební jistinu v hodnotě sto tisíc, natožpak na kupní cenu. „Banky mě odmítly, protože se chystaly na velkou privatizaci. Prý ať zkusím spořitelnu. Jenže jsem neměla čím ručit, tak jsem neuspěla ani tam. Až později jim došlo, že můžu ručit tou prodejnou. Také se to všechno postupně učili,“ líčí.
Dědeček s igelitkou plnou peněz
Nikam dál by však nedošla, nebýt setkání s kouzelným dědečkem. Zní to jako pohádka, ale je to fakt. Dokonce už se s prodejnou loučila – to když na přilehlém pozemku potkala muže, který vypadal jako devadesátkový mafián. Říkal, že zastupuje zahraniční firmu a že obchod koupí i s ní. Do tohohle holportu naštěstí nešla.
„Jednou ale přišel do prodejny starý pán. Nikdy předtím jsem ho tady neviděla. Měl plato se sladkostmi, co zbyly jeho známému ze stánku z pouti, jestli je tu může nechat a prodat. Říkala jsem mu, že to nemůžeme dělat, ale nakonec jsme se nějak dohodli, už ani nevím, jak přesně to bylo,“ vzpomíná na první setkání.
Později pánovi říkala o privatizaci a on se k ní po čase vrátil a z igelitové tašky vyskládal na stůl sto tisíc. Prý ať do toho jde. Že na to má. „Říkala jsem, že nechci, ale on že za to nebude nic chtít a ať do té privatizace určitě jdu. Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale plácli jsme si,“ vypráví. S kouzelným dědečkem, panem Samcem, a svým mužem tedy jistinu složili a dorazili na aukci. Vyvolávací cena osm set tisíc korun plus peníze za zboží se šplhala výš a výš, nakonec přesáhla dva miliony. Jen pro kontext uveďme, že průměrný plat byl tehdy necelé čtyři tisíce, chleba stál devět korun a Škoda Favorit devadesát tisíc.
Zájemci o obchod byli jen dva, oba ze Zbraslavi. „Nikdo jsme nevěděli, jak aukce probíhají. Pan Samec mi říkal, kdy mám zvednout číslo a povzbuzoval mě, že peníze když tak dotlačí. Vlastně byl první, kdo mi dal důvěru, že na to mám. Věděla jsem, že ho nechci zklamat,“ říká Anna Wertheimová. Nakonec jí ke stotisícové jistině přidal ještě 250 tisíc a se splátkami prý nespěchal. Na rozdíl od banky, která tehdy půjčovala s úrokem devatenáct procent.
35 let od malé privatizace
• Příslušný zákon schválili členové Federálního shromáždění 25. října 1990.
• Dřívější socialistické drobné podniky, jako byly prodejny a provozovny služeb, se prodávaly formou aukcí soukromníkům a obnovil se tak živnostenský stav.
• Malé privatizace se nemohli účastnit cizinci ani zahraniční firmy.
• Většina klasických dražeb skončila na ceně o padesát až šedesát procent vyšší, než byla cena vyvolávací.
• Projekt začal v roce 1991 a skončil v roce 1993. Stát za něj utržil v tehdejší hodnotě 31 772 580 586 korun.
• Peníze z privatizací stát použil na škody po povodních v roce 1997, školství či na obnovu životního prostředí. Jejich poslední část použila v roce 2018 vláda Andreje Babiše na vylepšení důchodového účtu.
Když aukce na pražském magistrátu skončila, pokračoval den slavnostní večeří U Holubů. Tam se na první dražbu v Československu podívali ještě jednou ze záběrů televizního zpravodajství a pak začala tvrdá práce.
A jak to bylo s kladívkem? „Ministry jsem neznala. Přišel ke mně pán, vypadal starší než já. Byl ostříhaný na ježka a dal mi dražební kladívko s tím, že jednou bude mít větší hodnotu než celá prodejna,“ vzpomíná.
Mimochodem, životní tajemství pana Samce vyslechla Anna Wertheimová až o mnoho let později. Potkala ho náhodou v době, kdy už měli všechny závazky vyrovnané. Prý měl také kdysi svůj obchod. Bylo to ještě za první republiky někde v Praze. Jenže nezákonně obchodoval s potravinovými lístky a skončil ve vězení. Kvůli ostudě od něj odešla nadobro žena i s dcerou. „A mně prý půjčil peníze proto, že jsem mu dceru připomínala. To mi řekl až skoro na smrtelné posteli,“ vypráví Anna Wertheimová.
Proměny doby za výlohou
Obchod se stal jejím osudem. Trávila v něm dvanáct hodin denně, několik let v něm i bydlela, když bylo nejhůře. Proměny doby pro ni probíhaly za výlohou. Nejprve přicházelo první zboží ze Západu, později mizely tradiční české značky. Pak přišla éra supermarketů, ještě později éra večerek. Obchod s červeným nápisem Anna na fasádě fungoval stále dobře.
Když se paní Wertheimové zeptáte na recept, jak přežít v těžké době, odpoví, že je důležité být co nejblíže lidem. „Nikdy jsme nedělali nějaké velké slevové akce. S lidmi se bavíme, známe se navzájem. Senioři si sem někdy chodí i jen tak popovídat. Chceme mít čisto, nakupovat dobré zboží a budovat vazby se zákazníky i výrobci,“ říká.
Zároveň boří marketingová pravidla například o tom, že pečivo musí být na konci obchodu, aby k němu lidé urazili dlouhou cestu a přikoupili něco navíc. Stejně tak se nevzdala hodin na stěně obchodu, což je také proti zásadám, protože to podle marketérů nutí zákazníky pospíchat a brzy odejít. „My máme svoji cestu,“ podotýká.
Během let se drobné podnikání změnilo prý hlavně tím, že přibyla byrokracie. Na začátku Anna Wertheimová stihla zastat veškerou administrativu, dnes už je objem takový, že to nejde. A provoz obchodu předala synu Vladimírovi. Po něm by mohla obchod převzít vnoučata i pravnoučata paní Wertheimové. Aby její následovníci věděli, z čeho její obchod vzešel, napsala o jeho historii knížku, která je stejně cennou relikvií jako dražební kladívko první soukromé samoobsluhy v Československu.
