Promarněná příležitost: každý pátý ukrajinský vývojář či vědec pracuje v Česku jako dělník
Uplynulo téměř půl roku od začátku války na Ukrajině a příchodu prvních válečných uprchlíků do Česka. Původní představy firem o tom, že ukrajinští uprchlíci zaplní mezery na přehřátém trhu práce, se rozplynuly. Výsledky šetření ministerstva práce a sociálních věcí potvrdily obavy odborníků z praxe: český pracovní trh promarnil šanci, když degradoval odborníky z různých odvětví rekvalifikací na málo placenou a nekvalifikovanou sílu často zaměstnanou přes agentury. "Důvodem práce na nízkokvalifikovaných pozicích může být jazyková bariéra, vnímání práce v Česku jako krátkodobého řešení dočasné situace před návratem na Ukrajinu, ale samozřejmě i nemožnost najít vhodné místo, případně nepřesné zařazení v Česku vykonávané práce v rámci nabízeného seznamu," vysvětluje mluvčí Ministerstva práce a sociálních věcí Jan Nováček.
Český stát neumí využit odborný potenciál kvalifikovanějších pracovníků a většinu z nich jednoduše přetavuje na nekvalifikované dělníky. Dospělo k tomu dotazníkové šetření ministerstva práce a sociálních věcí, kterého se zúčastnilo přes padesát tisíc uprchlíků.
Pouze šestnáct procent pracujících uprchlíků v dotazníku uvedlo, že se jim podařilo nalézt pozici ve stejném oboru, v jakém pracovali na Ukrajině. Zbylých 84 procent pracuje v jiném než v původním oboru, velká část jako dělníci ve zpracovatelském průmyslu nebo stavebnictví. Tam skončilo osm z deseti všech pracujících uprchlíků.
Z IT do továrny
Uchytit se ve stejném oboru jako na Ukrajině se podařilo zejména uprchlíkům, kteří už před příchodem do Česka pracovali v nízko kvalifikovaných profesích, řemesle nebo jako zdravotnický nelékařský personál, například jako pečovatelky.
Mezi uprchlíky je přitom dvojnásobně více vysokoškoláků, než je poměr takto vzdělaných lidí k celé populaci v Česku. Celkem 35 procent z nich má vysokou školu a 14 procent vyšší odbornou školu. Navzdory tomu většina skončí jako pomocná nebo nekvalifikovaná pracovní síla.
Každý pátý bývalý ukrajinský vývojář nebo vědecký pracovník tak v Česku nepracuje v původním oboru IT nebo vědě, ale jako dělník. Zhruba každý třetí učitel, lékař nebo právník dopadl podobně. Nejde ovšem o dočasnou či přechodnou práci.
Své zaměstnání považuje za stálé 77 procent dotázaných. Uprchlíky často od změny práce odrazuje náročné hledání nového zaměstnavatele, který nabídne řádnou pracovní smlouvu a vyhoví požadavku na dostupnost vzhledem k bydlišti, popřípadě i škole či školce.
Přes agenturu, nebo na černo
Třetina všech zaměstnaných uprchlíků pracuje podle analýzy v kategorii administrativních a podpůrných činností, kam sice spadají administrativní činnosti, ale i agenturní zaměstnanci v továrnách. Relativně nízký podíl Čechů zaměstnaných v odvětví – pracuje v něm pouze pět procent populace – domněnku o převaze agenturních pracovníků potvrzuje. Celkový podíl nekvalifikovaných pracovníků ve výrobě nebo na skladech je tak mnohem vyšší, než se v průzkumu uvádí.
Získaná data navíc naznačují, že část uprchlíků pracuje na černo. Plyne to ze skutečnosti, že podíl zaměstnaných podle evidence Úřadu práce a následných interních dopočtů je o dvanáct procent nižší než podíl zaměstnaných podle dotazníkového šetření. Dalším vysvětlením může být skutečnost, že se část zaměstnavatelů vyhýbá povinnosti hlásit zaměstnance na Úřadu práce.
Další údaj, který se liší od oficiálních dat Úřadu práce, je podíl nezaměstnaných uprchlíků. Ten je podle dotazníkového šetření výrazně vyšší. Drtivá většina uprchlíků, kteří sami o sobě tvrdí, že jsou nezaměstnaní, se neregistruje na úřadech práce, vysvětluje analýza. Novela zákona Lex Ukrajina II, která uprchlíkům po uplynutí šesti měsíců pobytu v Česku ukládá povinnost hrazení zdravotního pojištění, může navíc přispět k zadlužení části uprchlíků, varuje studie.
Z jeřábnice je zelinářka
Výsledky šetření dobře znázorňuje příběh ukrajinské jeřábnice Eleny Vasiltseva zveřejněný před měsícem deníkem E15. Uprchla před válkou do Česka a během dvou měsíců musela dvakrát změnit zaměstnání. V obou případech si práci našla přes zprostředkovatele ve skladech nadnárodních firem jako skladnice či uklízečka.
Podmínky finančního ohodnocení odvedené práce vycházely více z ústní dohody než z podmínek ve smlouvách. Elena si tak vždy musela počkat na konec dalšího měsíce, aby se nechala nepříjemně překvapit částkou, kterou si vydělala. Jedna z dohod byla navíc uzavřena s neexistující firmou. Krátce po uveřejnění reportáže obdržela redakce několik pracovních možností ze strany čtenářů nebo firem. Žádná ovšem neodpovídala její původní kvalifikaci. Žádná z firem oslovených uprchlicí, které inzerovaly místo jeřábnice v Praze na stránkách Úřadu práce, se jí neozvala.
Žena nakonec skončila u obchodního řetězce Albert na práci v úseku ovoce a zeleniny s řádnou pracovní smlouvou a možností postupného zvýšení úvazku. „Jsem spokojena s novou prací a líbí se mi pracovní kolektiv. Jediný problém je nízký počet hodin. Měsíčně to nevychází zhruba na patnáct tisíc, což pro přežití v Praze s dítětem rozhodně nestačí,“ uvedla.
Důvodem nízkého počtu hodin je podle mluvčího Jiřího Marečka současná vysoká obsazenost plných úvazků. „S osvojením jazyka a získáním zkušeností z prodejny se do budoucna budou otevírat další možnosti zaměstnání v Albertu,“ dodává.
