Vězeňství v Česku: prezidenti vyhlásili 45 amnestií za sto let | E15.cz

Vězeňství v Česku: prezidenti vyhlásili 45 amnestií za sto let

ČTK

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn

Za uplynulých sto let tuzemského vězeňství bylo vyhlášeno 45 prezidentských amnestií, v době komunismu často u příležitosti květnového výročí osvobození Československa sovětskou armádou, uvádí historik Aleš Kýr. Stávající problém s množstvím vězňů a nedostatkem míst ve věznicích existoval podle badatele i po roce 1939 a 1949. Vězeňství ovšem tehdy zneužíval k upevnění své moci totalitní stát, který situaci řešil zřizováním improvizovaných táborů vytěžujících lacinou vězeňskou práci.

Nová Československá republika navazovala v roce 1918 i v oblasti vězeňství na rakouské tradice. "Vězeňství první republiky vycházelo z rakouského vězeňského systému, který byl reformován ve druhé polovině 19. století se zřetelem na mravní výchovu, vzdělávání a zaměstnávání trestanců," uvedl Kýr, který vede Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby. ČSR pak převzatý systém postupně zdokonalovala - například uzákonila možnost podmíněného propuštění.

Vězni mohli v té době skončit buď ve věznicích, které fungovaly při všech krajských soudech, nebo v trestnicích, kde se odpykávaly tresty žaláře od jednoho roku do doživotí. Kýr na webu Vězeňské služby píše, že v roce 1928 bylo na československém území šest mužských trestnic - v Plzni, Leopoldově, Kartouzích, Ilavě, Mírově a v Mikulově, kde fungoval trestní ústav pro mladistvé. Samostatná ženská věznice stála v Řepích u Prahy. Nyní je v samostatném Česku celkem 35 věznic.

Za protektorátu sloužila vězeňská zařízení zcela nebo zčásti potřebám německé justice a gestapa. Bezprostředně po osvobození rozhodovaly o tom, kdo půjde za mříže, revoluční národní výbory. Ve věznicích vznikly nucené pracovní oddíly k odstraňování válečných škod, složené zejména z Němců odsouzených k delšímu než pětiletému trestu.

Rok 1948 přinesl kategorii tzv. protistátních vězňů odsouzených na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky. "Podle kvalifikovaného odhadu bylo v letech 1948 až 1989 vězněno celkem 250 tisíc osob z politických důvodů, z toho 70 tisíc osob bylo umístěno v táborech nucené práce," shrnul Kýr. Většina politických vězňů - přes 208 tisíc - se po převratu dočkala soudní rehabilitace a odškodnění.

V pracovním táboře Vojna u Příbrami také vypukla nejrozsáhlejší vězeňská vzpoura v Čechách za uplynulé století. V červenci 1955 tam téměř všichni z 1436 odsouzených po několik dní odmítali jídlo a nenastoupili do dolů. "Vzpouru rozpoutala nekvalitní strava a další nepříznivé životní podmínky v táboře, umocněné kázeňským potrestáním nejdůrazněji protestujících odsouzených," vysvětlil historik.

Nejznámějším vězeňským povstáním po sametové revoluci zůstávají téměř měsíční nepokoje, které postihly věznici v západoslovenském Leopoldově. Rozsáhlá amnestie Václava Havla tam vyvolala hladovku a následně násilnosti těch, kteří za mřížemi zůstali. Odpor musela potlačit více než tisícovka policistů, vojáků a dozorců.

Zmíněná Havlova amnestie z 1. ledna 1990 byla co do počtu propuštěných nejmasovější v poválečných dějinách země: věznice opustilo okolo 23 tisíc lidí, tedy zhruba dvě třetiny z tehdejšího počtu vězňů. Co se týče počtu amnestií, postkomunističtí prezidenti se drželi zpátky - z celkového počtu 45 jich vyhlásili pouze pět, zatímco v letech 1945 až 1989 se na pokyn z Hradu hromadně omilostňovalo celkem osmnáctkrát.

Autor: ČTK

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video