Pokud bychom měli věřit průzkumům, je lednová prezidentská volba prakticky rozhodnutá. Podle aktuálního šetření Medianu pro Radiožurnál půjdou k volbám jistojistě dvě třetiny dotázaných, tři čtvrtiny z nich už mají i jasnou představu o svém favoritovi. Pokud tato čísla zasuneme do jiných průzkumů, vyjde nám, že do druhého kola postoupí Petr Pavel a Andrej Babiš a nakonec se bude radovat generál. Můžeme to sbalit a na dva měsíce si dát nohy na stůl. Jenže tak jednoduché to není.
Pokud bychom si chtěli pořádně pohrát s čísly, můžeme se podívat třeba do poloviny listopadu 2017, kdy rovněž chyběly do druhé přímé volby prezidenta zhruba dva měsíce. Situace tehdy byla celkem přehledná. Průzkumům vévodil stávající prezident Miloš Zeman (přes 41 procent) a bylo otázkou, kdo se pro druhé kolo stane jeho vyzyvatelem. Lépe to tehdy vypadalo pro Jiřího Drahoše (30 procent), třetí byl Michal Horáček se 16,5 procenta. Nakonec to i tak dopadlo, jen Horáčka na třetím místě předstihl Pavel Fischer, což je ale fakt, na který se historie neptá a sami jsme si ho teď museli vyhledat.
Před deseti lety byla situace daleko zajímavější. „Fischer favorit, Franz se krčí vzadu,“ psaly Lidové noviny 15. listopadu 2012, když referovaly o průzkumu STEM. „Fischer uniká Zemanovi, třetí Okamura posiluje,“ hlásal zase titulek jiného článku z té doby. Z dnešního pohledu jsou to úsměvné vzpomínky. Bývalý premiér Jan Fischer tehdy skutečně držel podporu nějakých 32 procent, za ním následoval Miloš Zeman (14 procent) a Jiří Dienstbier.
Vzadu se dva měsíce před volbami nekrčil jen výtvarník Vladimír Franz, ale také třeba Karel Schwarzenberg, kterého favorizovalo pouze 4,8 procenta lidí. Jak to nakonec dopadlo, si dobře pamatujeme. Fischerova podpora se nakonec smrskla na volební zisk 16 procent, bylo z toho třetí místo a zklamání. Pořád přitom mluvíme o stejných dvou měsících, které scházejí do volby dnes.
I pod vlivem těchto úvah nyní začínají zaznívat výzvy, aby méně nadějní kandidáti přepustili své místo těm se silnější podporou. Svěřil se s tím Marek Hilšer, prý čelí tlaku, aby odstoupil, což nehodlá. „Vyzývat slušné kandidáty k tomu, aby odstoupili, nepovažuji za projev demokracie,“ řekl Českému rozhlasu.
Tyto úvahy mají nejspíš vzor v tzv. efektu Mistrík. Odkazuje ke slovenským volbám z roku 2019, kdy se do té doby favorizovaný kandidát Robert Mistrík vzdal dva týdny před prvním kolem kandidatury ve prospěch Zuzany Čaputové. Hledáme tedy českou Čaputovou? Není k tomu žádný důvod, pokud tedy nepočítáme fakt, že stejně jako Čaputová je třeba Danuše Nerudová žena a má v příjmení osm písmenek.
Jsou tu naopak dobré důvody proti: Podle průzkumů by Andreje Babiše ve druhém kole porazili prakticky všichni kandidáti, mimo jiné i zmíněný Marek Hilšer. Nikde není psáno, že by lidé (jako například voliči Hilšera, když už o něm byla řeč) výzvu poslechli a poslušně volili. A třetí věc – memento průzkumů z roku 2012. Dá se věřit tomu, že ten, kdo je dnes favorit, bude první na pásce i v lednu? Nebo naopak – může se z outsidera volby stát postupující? Historie ukazuje, že celkem snadno.
Volební inženýrství může mít celkem snadno neblahé důsledky. Zmíníme ještě jeden efekt, soukromě mu říkáme „efekt Kroměříž“. V říjnových senátních volbách demokratičtí kandidáti tak usilovně taktizovali, až se do druhého kola dostaly kandidátky ANO a SPD. A to byla teprve volba!
Autor je spolupracovník redakce
