Státní rozpočet, který přijal dosluhující Sobotkův kabinet, je pro pravicové politiky jedním z nejhorších plánů hospodaření státu v posledních desetiletích. Pro jiné – například pro premiéra a s ním stranicky spřízněné ministry – výrazem rozpočtové odpovědnosti. Ať tak či tak, v každém případě je to rozpočet rizikový. A to hned z několika důvodů.
Zaprvé schvalovat návrh zákona bude až nová sněmovna. Termín parlamentních voleb stanovený na konec října tak odsune projednávání normy na listopad. Na projednání a schválení návrhu bude v dolní komoře parlamentu podstatně méně času, než je obvyklé. Běžně sněmovní schvalování rozpočtu začíná už v první polovině října, o měsíc a půl dříve než ve volebním roce.
Zadruhé pokud máme alespoň částečně brát v potaz volební průzkumy z posledních měsíců, je možné, že sněmovnu obsadí sedm až devět politických frakcí. Případná roztříštěnost parlamentní komory k rychlému projednání rozpočtu těžko přispěje. Riziko třetí – prezident Miloš Zeman a jeho dirigování politické scény. V roce 2013 svolal ustavující jednání sněmovny až na 26. listopadu. Nyní naznačil, že po letošních volbách bude postupovat stejně.
Možnost, že poslanci nestihnou návrh státního rozpočtu na rok 2018 schválit do konce letošního roku, je tedy poměrně reálná. Lehce se může přihodit, že stát bude nucen od nového roku fungovat v režimu rozpočtového provizoria.
Rozpočtové provizorium sice kazí image každé politické reprezentace, nehrozí ale, že by se kvůli němu stát položil. Provizorní hospodaření už jsme zažili, v době menšinové vlády nynějšího prezidenta Miloše Zemana dokonce dvakrát, v roce 2012 zase sněmovna vrátila vládě návrh k přepracování. Provizoria ovšem netrvala dlouho, takže nijak zásadně neovlivnila ekonomiku.
Tentokrát by to nemuselo být tak jednoduché. Rizikem je totiž i samotná struktura plánu státních financí. Masivní část státních výdajů je určena na růst platů. A právě mzdy teď ženou českou ekonomiku dopředu. V rozpočtovém provizoriu, kdy se útraty státu musejí řídit podle rozpočtu z předešlého roku, by vláda nemohla nově nastavené tarify ve veřejné sféře vyplatit.
Případné zmrazení útrat by také znamenalo zastavení plánovaných investic, některé by dokonce musely být zakonzervovány. To by stálo další peníze. Naplno by nebylo možné čerpat ani evropské dotace. Udržovací režim, i kdyby trval jenom jeden dva měsíce, by přinejmenším vyvolal hodně zlou krev.
A když už padla zmínka o investicích. Ministr dopravy dostal od vlády na infrastrukturní stavby o zhruba šest miliard korun méně, než požadoval. Celková částka, kterou stát vyčlenil na kapitálové výdaje, je nižší, než bývala v době ekonomické krize. Projednávání rozpočtu bude poslední šancí, jak tento stav změnit. I když se obmění vládní figury i zákonodárný sbor, boj o definitivní podobu zákona o státním rozpočtu bude velmi urputný. A může být i nekonečně dlouhý.
