Letošní držitelka sošky Anděl: Musela jsem se přeučit na písničkářku, říká Kateřina Marie Tichá
Za své aktuální album Plamen získala zpěvačka a skladatelka Kateřina Marie Tichá sošku anděla na sobodním předávání Ceny Anděl 2024. Titulní skladba má na Spotify i YouTube pět milionů přehrání. Jako básnířka vydala sbírku, kterou milovníci poezie vykoupili. Kromě toho, že tvoří, také ráda vyráží na toulky daleko za hranice republiky. Nezřídka na vlastní pěst, protože „člověk se o sobě víc dozví, když je sám“.
Kateřina pochází z Vlašimi, ale od svých studií na Univerzitě Karlově žije v Praze, nyní na Vinohradech, kde se scházíme v její oblíbené kavárně poblíž náměstí Míru. Je březnové odpoledne a ve vzduchu už je cítit jaro – a trochu té jarní únavy na úvod přiznává i Káťa. Má za sebou asi půlku intenzivního koncertního turné s kapelou Bandjeez a v průběhu týdne stíhá i tři vystoupení na různých místech republiky. Ačkoli její hlasivky dostávají zabrat a také přejíždění z místa na místo si vybírá svou daň, vypadá zpěvačka přesto spokojeně.
A jak by ne, s posledním albem Plamen prorazila u kritiky i posluchačů. Cítí se díky tomu v jiné pozici než dřív? „Určitě se cítím jistější, a hlavně mám radost, že jsem poslechla svoji intuici a natočila tu desku tak, jak jsem chtěla, bez ohledu na pochybovačné hlasy, které jsem ve svém okolí v době natáčení slýchala. Úspěch je za takových okolností něco jako poplácání po zádech od vesmíru,“ odpovídá drobná černovláska. Zajímají mě ty pochybnosti. Jakého byly druhu? „Říkalo se, že album Plamen má nemoderní, až moc akustický zvuk a že píšu příliš intelektuální texty. Prý by to chtělo nezabrouzdávat do hlubších témat, protože dneska se lidi chtějí hlavně bavit. No, zařídila jsem se přesně naopak a ukázalo se, že album i tak zafungovalo.“
Energii musím dočerpávat jinde
Na počátku dráhy Kateřiny Marie Tiché stála kapela Jelen, s níž začala ještě před svou dvacítkou vystupovat a zažila díky tomu první vyprodané sály. Předpokládám, že tyhle zkušenosti se jí teď hodí, když předstupuje před publikum. „Máte pravdu, roky hraní s Jelenem obrousily ty nejostřejší hrany,“ připouští Kateřina. Ale nikdy prý nebyla ten typ performera, kterého nabíjí ohlas publika. „Jsem spíš introvert, takže tu energii musím dočerpávat jinde. S Jeleny jsem si sice zvykla na to, že jsem vidět, ale být frontman, přesněji frontwoman, to je úplně jiná disciplína než hostující zpěvačka. Musela jsem se přeučit na písničkářku, na kterou je upřena pozornost publika především, a zvyknout si, že musím diváky provést hodinu a půl trvajícím programem. Velkou roli v tom sehrála moje současná kapela Bandjeez. Mám za zády oporu, díky níž si můžu na pódiu dovolit věci, které jsem si dřív dovolit nemohla.“
Vystupování s Jelenem a s Bandjeez vnímá jako dva rozdílné světy. „Jeleni jsou něco jako rodina, ve které jsem od sedmnácti vyrůstala, ale vždycky jsem byla jen součástí jednoho jeleního stáda. Bandjeez jsou oproti tomu konečně něco mého. I když je to kapela, kterou s klukama vytvářím rovným dílem, vnímám ji jako svůj projekt.“
Zpěváci a muzikanti často říkají, že každý koncert je jiný. Je to opravdu tak, neopakuje se na pódiu dokola ten samý příběh? ptám se Kateřiny. „Pořád se stává, že nás při hraní překvapí něco, co jsme ještě nezažili. Taky jsou různé typy koncertů, hodně záleží na okolnostech – jestli lidi sedí, nebo stojí, jestli přišli poslouchat, nebo bavit se. Jsou koncerty, třeba v komorních divadlech, kde lidi ani nedutají, a pak jsou místa, kde se spíš paří, než poslouchá. Koncertní prostředí je prostě široký pojem, zahrnuje prostory, kde je šrumec, i místa, kde byste slyšeli padnout jehlu na zem,“ vysvětluje Káťa. Přizpůsobuje těm rozdílným prostředím dramaturgii koncertů? „Spíš tomu přizpůsobuju průvodní slovo. Vždycky se snažím na publikum napojit a přizpůsobit se náladě, která mezi lidmi panuje.“
V každém úspěšném týmu někdy dojde k třenicím, sporům. Zažila už Kateřina něco podobného, ať už s Jeleny, nebo se současnou kapelou Bandjeez? „Skupina Jelen, to je parta osmi kluků, mezi kterými jsem vždycky byla jediná holka. Od začátku jsme měli jasno v tom, že jsem něco jako jejich mladší ségra. A jak se chovají starší bráchové k mladší ségře? Samozřejmě ji chrání, ale zase tak úplně nedbají na její námitky, že se třeba potřebuje učit na státnice nebo vyspat, i když oni vesele paří na hotelu. Nehledě na nepořádek v dodávce, ve které jsme jezdili na koncerty.“ Asi si dovedu představit, jak to mohlo vypadat, podotýkám. „Měla jsem prostě jiné potřeby než oni, ale bylo to osm na jednoho, takže se logicky vše přizpůsobovalo jejich chlapskému světu,“ pokračuje Káťa. „Což ale neznamená, že s klukama z kapely Jelen nejsme nadosmrti přátelé. Jsou to dobrý lidi, na které se dá spolehnout.“
Sama v mužském světě
Výhradně muži obklopují Kateřinu Marii Tichou i v její dnešní kapele Bandjeez. Nahlas přemýšlím o tom, jaký je to asi pocit, být tak trochu uzavřena v mužském světě, zvlášť když je hudební showbyznys pořád spíš mužská než ženská záležitost. „Jsem přesvědčena o tom, že mužskou a ženskou energii je třeba vzájemně vyrovnávat. Ty energie jsou stejně kvalitní a je fajn mít v kapele obě,“ říká Káťa. „Ale je fakt, že muži mají v hudební branži pořád ještě navrch. Jako zpěvačka se někdy setkávám s despektem, se stereotypy, občas mám pocit, že mě část mužů vnímá jen jako nějakou rolničku na ozdobu. Snad se mi to postupně daří překonávat, ale musím na tom tvrdě makat. Zdá se mi, že chlapi v naší branži získávají respekt automaticky, ale já si ho vždycky musela vydobýt. Na druhou stranu mám velké štěstí, že mě obklopují zrovna kluci z Bandjeez, což jsou taky citlivé bytosti.“
A dokonce to jsou i její ochránci. Někdy je to nutné. „Přicházejí i okamžiky, kdy potřebuji, aby mě nejen podrželi, ale i ochránili, protože se stává, že je na mou osobu vyvíjen skoro až fyzický tlak. V takových okamžicích potřebuju, aby kolem mě udělali kolečko a postarali se o mě. A oni jsou takoví parťáci, že to vždycky udělají.“
Svou současnou kapelu Kateřina „zdědila“ po Davidu Stypkovi, písničkáři, který před čtyřmi lety zemřel na rakovinu slinivky. Cítila v počátcích účinkování s Bandjeez nedůvěru nebo i nepřízeň ze strany jeho bývalého publika? „Měla jsem z toho hrozný strach,“ připouští Káťa, „ale ta vlna podpory našeho společného účinkování byla ohromující, rozhodně jsme ji nečekali. Když jsme oznamovali, že budeme hrát společně, předpokládali jsme, že reakce lidí budou tak padesát na padesát. Ale ukázalo se, že naši společnou existenci uvítalo zhruba tak osmdesát procent fanoušků. Myslím, že k tomu přispělo i to, že jsme měli s Davidem Stypkou podobné publikum. To spojení dávalo smysl nejen nám, ale taky posluchačům.“
Od Ortena ke Skácelovi
Na svém repertoáru se Kateřina Marie Tichá od začátku významně podílí, zejména jako výhradní autorka textů. Píše se jí s ubíhajícími léty snáz, lehčeji? „Někdy mi přijde, že píšu líp než dřív. Ale pak po letech slyším písničku, kterou jsem napsala ve dvaceti, a zjišťuju, že se mi povedla už před těmi deseti lety. Možná s léty jen volím jiná slova, s ohledem na okolnosti a životní zkušenosti. Vlastně si myslím, že jsem dneska schopná napsat stejně dobrou písničku jako kdysi, ale zároveň dokážu psát úplně stejné blbosti, jaké jsem psávala v pubertě. Na druhou stranu jsem tenkrát mnohem víc četla a nasávala do sebe všechny možné okolní vlivy, to už dneska dělám míň.“ Je to proto, že na to má čím dál míň času? „Asi je to pravda, ale může to být taky tím, že jako jsou v životě období, kdy má člověk čerpat a učit se od druhých, tak nastanou i doby, kdy je lepší to, co jste se naučil, naplno uplatnit, jít s tím mezi lidi,“ tvrdí Kateřina.
Ze svých literárních inspirací zmiňuje jako prvního Jiřího Ortena. „Krásně ladil k mému pubertálnímu emo období. Orten je hodně bolestínský, trpící básník, což ale dává absolutně smysl, vzhledem k jeho osudu a všemu, čím si musel projít. Do mých prvních věcí se hodně promítl, až jsem se musela toho vlivu cíleně zbavovat. Tak jsem došla k dalším klasikům, Halasovi, Holanovi, Skácelovi. A Skácel mi zůstal dodnes. Je pro mě nesmrtelný, vůbec se nebojím toho, že by pro mě někdy ztratil aktuálnost.“
Kateřina před několika lety vydala i svou vlastní básnickou sbírku Ostrov, co chutná jako pomeranče. Báseň a písňový text jsou pro ni dvě odlišné kategorie. „Báseň je pro mě tvar, který nemá žádná pravidla, jen ta, která si sama nastavím. Je to vnitřní obraz, který dám na papír a pošlu to dál. Kdežto píseň je dílo, do něhož pouštím i druhé, kapelu, producenta a taky kamarádku Terku Balonovou, která mi pomáhá s melodiemi a s kytarou. Zatímco píseň je pro mě organismus, který žije ve vztahu s ostatními, báseň, ta je jen moje.“
Bolesti světa a záchranná síť
Není obvyklé, aby zpěvačka vedle své kariéry ještě stihla vystudovat vysokou školu. Kateřina Marie Tichá však na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy absolvovala sociologii se zaměřením na sociální antropologii. „Uvažovala jsem i o studiu literatury, ale říkala jsem si, co s tím dál, věděla jsem, že učit nechci. U sociologie mi přišlo, že kdybych to nezvládla s muzikou, bylo by krásné odjet třeba do Peru a dělat tam antropologický výzkum. Sociologie mě vždycky hodně bavila, měla jsem na střední škole skvělou učitelku, která ve mně probudila zájem o zkoumání člověka, společnosti. A antropologie byla taková třešnička na dortu.“
Nejen studijní obor orientovaný na člověka napovídá na Kateřininu empatii ve vztahu k okolí. A na její citlivost. „Ano, jsem extrémně citlivá a to mě činí víc zranitelnou,“ přiznává. „Všechno na světě mě asi bolí víc, než je nutné. Ale nejsem sama, takových lidí je moc. Navíc si myslím, že zvýšená citlivost zároveň přináší velký potenciál chápání krásy života. Nás to totiž netáhne jen dolů, všechny ty hloubky jsou vyváženy možností intenzivnějšího vnímání hezčích životních okamžiků.“ To asi člověk ocení při tvorbě, napadá mě – a Káťa souhlasně kýve hlavou. „Při psaní mi citlivost pomáhá. Ale platí i to, že kdybych nepsala, neměla bych ten ventil, který k životu nutně potřebuju.“
Působí křehce, je citlivá a v době, kdy začínala, jí nebylo ani osmnáct… Přemítám, jak složité musely pro Kateřinu být první roky na scéně, jež se vyznačuje dravostí a ostrými lokty. Ewu Farnou v počátcích kariéry střežil tatínek, Anetu Langerovou zase bratr. Kdo před nástrahami showbyznysu chránil Káťu? „Už někdy v sedmnácti jsem potkala Martina Červinku, mého manažera. Jsme spolu třináct let a za celou tu dobu mě ani jednou nezklamal. Myslím, že právě díky němu jsem nemusela řešit až tak velké problémy a traumata. Je fajn vědět, že jste v bezpečí, ať se děje co se děje,“ svěřuje se. Je v branži takový pocit nutností? „Pro mě ano. Dřív jsem si to neuvědomovala a snažila jsem se jít spíš proti tomu. Vnímala jsem se jako absolutně nezávislá osobnost, která se o vše dokáže postarat sama. Ale čím jsem starší, tím víc si přiznávám, že potřebuju mít kolem sebe záchrannou síť.“
Za hranice komfortní zóny
Součástí identity muzikantů je image – je to téma i pro zpěvačku sázející především na přirozený projev? „V ideálním případě bych se nejradši soustředila jen na muziku, ale chápu, že to je naivní, dětinská představa, že nestačí jen přijít na pódium a zazpívat písničku. Každopádně jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří mi s tou vizuální stránkou pomáhají,“ říká Kateřina. A jaký vztah má k módě, je pro ni podstatné, co má na sobě? „Pro mě je nejpodstatnější, jak se cítím. Celoživotně mám problém s body image a tím, že jsem víc vidět, je to asi trochu horší. Jsou dny, kdy vstanu a necítím se dobře, ani se mi nechce na pódium, i když vím, že tam musím. V tu chvíli hodně řeším, co na sebe, abych se cítila komfortně. Mám ráda pěkné oblečení, na druhou stranu nežiju tím, co se zrovna nosí. Spíš se řídím intuicí.“
Intuitivně Kateřina volí taky cíle svých výprav za hranice republiky i vlastní komfortní zóny – právě cestování je jednou z jejích největších vášní. Vrací se raději na místa, která ji už dřív zaujala, nebo radši objevuje nové světy? „To je docela aktuální otázka, protože v dubnu bych ráda někam vyrazila,“ vítá Káťa naše nové téma. „Mám ráda obojí, takže se zrovna nemůžu rozhodnout, jestli pojedu na nějaké oblíbené místo, nebo úplně do neznáma. Obvykle záleží na životní fázi, ve které se nacházím, jestli zrovna potřebuju obejmout a zachumlat se, nebo spíš zažít nějaké dobrodružství.“
Kde zažila to nejexotičtější? „Pro mě byla exotická třeba i Kalifornie, protože toulat se ve dvaceti po San Francisku a Los Angeles byla obrovská věc. Stejně intenzivně jsem o rok později vnímala Izrael a Palestinu, pak zase Gruzii, potom Guatemalu a Kostariku. Každá z těch zemí mi v ten daný čas nabídla zásadní zážitky.“ Intenzivní byly i proto, že se jim vystavovala nejčastěji bez doprovodu. „Dřív jsem jezdila výhradně sama, protože jsem se potřebovala najít – a člověk se o sobě víc dozví ve chvílích, kdy je sám. V posledních letech mě ale těší, že můžu své zážitky s někým sdílet.“
Z krize až na vrchol
Kateřině bylo loni teprve třicet, na hudební scéně i v soukromém životě už toho má ale za sebou docela dost. Uvědomuje si víc než dřív ubíhající čas a svou, řekněme, dospělost? „Sem tam ve mně zahlodá pocit, jestli mi něco neuteklo,“ přiznává. „Na druhou stranu ještě před deseti lety jsem ani nevěděla, jestli to do těch třiceti dám. Nepřipadala jsem si dost silná na to, abych tu mohla být. Všechny emoce, které jsem zažívala od puberty, jsem si v sobě musela napřed zahojit.“ Kdy prožívala nejhlubší krizi? „Ta první přišla v době, kdy jsem se rozešla s klukem, se kterým jsem tehdy chtěla být až do konce života. Žili jsme spolu asi osm let a pak to najednou skončilo. Musela jsem hledat samu sebe, protože do té doby jsem byla zvyklá být jen součástí jednoho blízkého, až těsného partnerství. A pak, kolem sedmadvaceti, přišly další velké problémy. Že jsem se neocitla v Klubu 27, za to vděčím i klukům z Bandjeez, které jsem krátce předtím potkala,“ prozrazuje Káťa a s nadsázkou zmiňuje označení skupiny muzikantů, kteří shodně v sedmadvaceti odešli ze světa.
Kateřina Marie Tichá nicméně všechny své krize ustála a její hvězda stále stoupá. Stejně jako její singl Plamen, který se v devátém týdnu tohoto roku vyšplhal až na vrchol žebříčku nejhranějších českých písní v rádiích. Ještě než s Káťou vyrazíme z příjemně zpomalené kavárny do rušného březnového velkoměsta, ptám se jí, kam by chtěla v budoucích třeba pěti letech nejen jako zpěvačka, ale i jako člověk dojít. „Byla bych ráda, kdybychom s celým mým týmem dál pečovali o to, co se nám teď tak daří, a abychom byli všichni zajištění a mohli tvořit svobodně a bez větších kompromisů.“ A v té osobní rovině? „Líbilo by se mi, kdybych už měla svou rodinu. Současně bych ale chtěla mít víc času na sebe a třeba i na to svoje psaní. K tomu všemu je ale samozřejmě třeba, aby člověk zůstal zdravý. Zní to jako hrozné klišé, ale mně by se vážně líbilo zůstat na světě ještě hodně, hodně dlouho. Abych toho stihla co nejvíc.“
