Pro zpestření naší letní ospalé pohody možná začněme malým kvízem. Následující větu řekl kdo a kdy? „Několikrát jsem v posledních týdnech zopakoval, že pokud by teď neprobíhalo české předsednictví v EU, určitě bychom iniciovali hlasování o nedůvěře vládě a vystavili jí bilanční účet za její katastrofální vládnutí. A že to neuděláme jen kvůli image naší země.“
Na výběr mějme třeba Jiřího Paroubka (uvedli bychom ho jako bývalého předsedu ČSSD, jenže to bychom museli složitě vysvětlovat, co byla ČSSD; spokojíme se s pojmem bývalý premiér), který tato slova mohl říct třeba v polovině března 2009. Druhá možnost je Andrej Babiš v létě roku 2022. A třetí, pro širší výběr, třeba jakýkoli populista celkem kdykoli, kdy jeho zájmy převáží nad zájmy celku, navíc v době prezidentské kampaně, kterou nevede, ale sněmovní přetřásání průšvihu koaliční strany se hodí. Ale to už jsme asi napověděli příliš.
Správně je samozřejmě za bé a Andrej Babiš výhrůžně dodal: „Jenže teď, když se ukázalo, že si Redlova mafie dosadila do funkce šéfa jedné z nejmocnějších tajných služeb a panu ministru vnitra to nevadí, situace už je po těch všech předchozích skandálech neudržitelná. Pokud v sobě premiér Fiala ani po těchto skutečnostech nenajde odvahu a rozhodnost a Víta Rakušana neodvolá, nezbývá nám než hlasování o nedůvěře vládě vyvolat.“
V pořádku. Možnost vyvolat kdykoli hlasování o nedůvěře je výsostným právem opozice. Paralela s Jiřím Paroubkem a březnem roku 2009 rovněž není náhodná. Šlo totiž o jediný úspěšný pokus vyslovit vládě nedůvěru v novodobých českých dějinách, navíc v analogických kulisách českého předsednictví EU. A ještě dlužno dodat, že nejpřekvapenějším byl nakonec sám Paroubek, za což vděčíme jisté politické anomálii pod heslem Jaromír Soukup, Olga Zubová a Věra Jakubková. To ale necháme politologům a učebnicím.
Průvodce prezidentskými volbami:
Zbylé pokusy, jak už to bývá, měly většinou hluboký smysl a byly naplněny péčí o demokracii a její étos. 2003 – vládní reforma veřejných financí, se kterou nesouhlasila ODS. 2005 – banální spor o milion v igelitce pro Stanislava Grosse, z dnešního pohledu strkanice na sále. Dvakrát v roce 2007 – aféry Jiřího Čunka, jakási valašská story s nejasnými konturami. 2008 – nesouhlas ČSSD se smlouvou o brdském radaru. A podobně, všechno neúspěšné.
Čím více je jasné, že se z mimořádného prostředku parlamentní kontroly vlády stává dekorativní akt, který přítomnost televizních kamer (jde přece o tak důležitou proceduru!) povyšuje na nástroj všudypřítomného marketingu.
Andreji Babišovi můžeme věřit rozhořčení nad prorůstáním údajných mafiánských struktur do vládního STAN, ale také je třeba připomenout situaci, ve které se nachází. Má dva měsíce na to, aby si potvrdil, že je schopen aktivizovat nespokojené vrstvy do takové míry, aby to stačilo na naději zvítězit v prezidentské volbě. Potřebuje odvrátit pozornost od soudu, který ho od poloviny září čeká v kauze Čapí hnízdo. U vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové leží jeho zastavená kauza s fiktivní reklamou. Teď zase vyšlo najevo, že ho pro podezření z praní špinavých peněz vyšetřují ve Francii.
Hodí se cokoli. Televizní kamery ochotně nastoupí a hra na odvádění pozornosti se přesune z Facebooku, Twitteru a Instagramu do přímého přenosu. Předsednictví EU? Kdo by se staral o detaily.
