Na veřejnosti se exprezident Havel naposledy objevil před týdnem při setkání s tibetským dalajlamou. I to bylo symbolické, jakoby už předznamenávající budoucí události. V Praze spolu podepsali deklaraci, která mezinárodní společenství vyzývá k vyjádření podpory všem disidentům na světě.
Starost z Tibetu
Dalajlama uvedl, že má o Havla vzhledem k jeho zdravotnímu stavu starost. Bývalé hlavě státu nabídl i tibetskou medicínu. „Mám o něj samozřejmě velkou starost, takže jsem mu doporučil některé druhy tibetské medicíny. Prostě jsem mu řekl, že jsem pro něj teď vlastně tibetským lékařem,“ řekl tibetský duchovní vůdce.
Havel se poté, co skončilo Fórum 2000, na kterém se vede veřejná diskuze o lidských právech, opět stáhl na Hrádeček, chalupu, na kterou se po opuštění vysoké funkce těšil nejvíc: „Budu jen tak sedět na dvoře Hrádečku, dívat se do keřů a přemítat,“ říkával. Na Hrádečku „v tichosti ve spánku“ někdejší první polistopadový prezident ráno zemřel.
Premiéra Odcházení
Pro Havla skončil rok, kterým ho provázely velké zdravotní potíže, kdy si splnil část svých dramatických snů, rok, kdy se kvůli knize Ireny Obermannové dostal do centra tentokrát nevítané pozornosti. V březnu ještě uvedl do kin Odcházení podle dřívější divadelní hry, tento měsíc převzal cenu slovenské nadace Jána Langoše, v pražské galerii DOX ještě stačil oslavit pětasedmdesáté narozeniny.
Na Pražském hradě vydržel třináct let, a jeho odkaz z těch let, za která si kromě uznání za zásluhy vysloužil i kritiku, budou historici, politologové i politici rozebírat ještě hodně dlouho. S Havlovým odchodem docela určitě neskončí přestřelky mezi stoupenci Havla a stoupenci Klause, chcete-li havlovci a klausovci.
Už proto, že hanlivý pojem pravdoláskaři, rozuměj ti, kteří vnášejí do společnosti blbou náladu a stojí proti tržnímu hospodářství, má v českém politickém slovníku pevné místo. A ti, kteří ho rádi a zhusta používají, se ho hned tak nevzdají. Obě skupiny si snad ale přes svůj antagonismus uvědomují to základní: Václav Havel se zasloužil o moderní český stát. Přesto se mu dá a bude leccos vyčítat, nejvíc snad to, že nenašel sílu odstavit od politické moci komunisty.
Duch absurdního divadla
Faktem zůstane, že stejně jako za svého života, i teď nejspíš nejznámější český disident zůstane více ctěn za hranicemi než doma.
Prezidentská role odsunula literáta Havla na dlouhou dobu na vedlejší kolej. I tak je jeho dílo, dramata v duchu absurdního divadla, ve kterých se zabývá tématy moci a byrokracie, ceněno v České republice i v cizině. Stejně jako jeho eseje a dopisy z vězení, v nichž se zabývá otázkami svobody, morálky anebo transcendence. Umělecká obec, s níž Havel neztratil kontakt, ani když zastával funkci nejvyšší, na něj rozhodně nezapomene. Kvůli jeho dílu, schopnosti ironie i sebeironie, chuti provokovat. Nad Pražským hradem už sice rudé srdce nikdy zářit nebude, ale zapomenout se na ně nedá. A snad, časem, nebude vzbuzovat hořký či posměšný smích ani poslední filmová sekvence z jeho Odcházení.
Vzpomínáte? Havel se jako režisér filmu vynoří ze zahradního jezírka, zdvihne ruku s prsty složenými do vítězného véčka a říká do kamery: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
ohlasy z domova
premiér Petr Nečas v ČT
Je to obrovská škoda. Václav Havel si zaslouží nejvyšší úctu a nejvyšší pocty ze strany státu.
prezident Václav Klaus
Václav Havel se stal symbolem novodobého českého státu.
ohlasy ze světa
SME
Zemřel člověk, který se zřejmě nejvíce zasloužil o pád komunistického režimu.
Frankfurter Allgemeine
Václav Havel byl v éře Československa klíčovou postavou nenásilného boje proti režimu. V průlomovém roce se stal symbolem demokratických změn.
BBC
Byl to muž, který nejen pomohl zničit vládu komunistů, ale jemuž se to povedlo, aniž by tekla krev.
CNN
Havel, uličnický absurdistický autor, který se stal politickým aktivistou, strávil čtyři a půl roku ve vězení za odpor vůči komunistické vládě. Poté se objevil coby lídr sametové revoluce, která smetla režim v roce 1989.
The Washington Post
Jeho slova a činy rezonovaly daleko za hranicí bývalého Československa. Byl široce uznáván za svůj boj o demokracii a lidskou důstojnost.
Krédo „bytí v pravdě“ nesmíme prohospodařit
Václav Havel napsal v roce 1963 hru Zahradní slavnost, jíž předznamenal v mnohém své postoje a vidění světa. Demaskuje v ní vyprázdněnost světa skrze absurditu situací, do kterých se dostává hlavní postava Hugo Pludek, a to především skrze jazyk, jejž postavy kolem něj používají.
„Fráze je hlavním ‚hrdinou‘ hry… Fráze osnuje a komplikuje zápletku, posunuje příběh, a odtržena od jedinečné skutečnosti, vyrábí a prosazuje skutečnost novou a vlastní,“ napsal režisér Jan Grossman. Později Havel pro jazyk frází vytvořil i speciální charakteristiku a jméno – ptydepe.
Havel se stal čelním světovým představitelem absurdní dramatiky, do níž patřili i Eugene Ionesco či Samuel Beckett. Po srpnu 1968, kdy mu byla znemožněna umělecká činnost, se stal naším nejslavnějším dramatikem na západ od našich hranic.
Své hry psal dál, v příteli Andreji Krobovi našel jejich ideálního režiséra a v souboru Na tahu ideální herecké interprety. Ve známost vešli v roce 1975 legendárním představením Havlovy Žebrácké opery v hospodském divadelním sále v Horních Počernicích.
Současně se ale Havel začal více a více soustřeďovat na politiku. V roce 1975 napsal otevřený dopis tehdejšímu prezidentu Gustávu Husákovi a v roce 1978 esej Moc bezmocných, ve kterých analyzoval a rozkryl degenerativní dopad bezčasí normalizace na stav české společnosti. Své postoje, ve kterých vždy na první místo dával občanskou společnost, osobní svobodu a odpovědnost za „celou polis“, zastával nejvýrazněji v Chartě 77, v Občanském fóru a v letech 1989 až 2003 jako prezident.
Soustředil kolem sebe společenství podobně smýšlejících lidí, kteří se scházeli na chalupě v Hrádečku u Trutnova. V předlistopadové době tam zavítal i rovněž nedávno zesnulý Ivan Magor Jirous. A ač byl byl rebel a bojovník, kdežto Havel korektní, pořádkumilovný člověk, oba se shodli a doplňovali v nekompromisním postoji vůči totalitám všeho druhu. Oba byli vynikající, světově uznávaní umělci s vysokým osobním charakterem. Jejich umělecké i životní krédo „bytí v pravdě“ bychom neměli prohospodařit.
