Jana Vohralíková není ve státní správě žádným nováčkem, v posledních téměř čtyřech letech vedla kancelář Senátu a zná tak nejvyšší patra české politiky. Právě ji si vybral nově zvolený prezident Petr Pavel za svou možnou kancléřku na Pražském hradě. Sama Vohralíková říká, že by na svého předchůdce Vratislava Mynáře asi v ničem navazovat nechtěla. „Chci obnovit důvěryhodnost prezidentského úřadu,“ řekla.
Tento rozhovor vznikl ještě předtím, než byl Petr Pavel zvolen prezidentem.
Proč Petr Pavel?
Dostala jsem od něj nabídku a zvažovala ji ze dvou pohledů. Za prvé, jestli mám dostatečnou kvalifikaci na to, abych mohla pro prezidenta pracovat. A za druhé jsem věděla, že se mě budou lidé ptát, jak jsem si v sobě vyřešila fakt, že budu pracovat pro člověka s komunistickou minulostí. Můj táta byl pro spolupráci s americkou a britskou rozvědkou odsouzený v padesátých letech do uranových dolů, kde strávil jedenáct let. Po návratu jsme nepřestali jako rodina být v hledáčku StB. Naši se pořád zapojovali do různých aktivit podzemní církve, zapojovaly jsme se i my děti. Mně pak podmíněně vyloučili z vysoké školy.
A jak jste si to před sebou obhájila?
Táta nás vždycky učil, že nemáme soudit minulost, které jsme nebyli součástí. Vyprávěl, že i v tom čase těžkého kriminálu se našli lidé, kteří – byť pracovali pro režim – jim kolikrát dokázali svým lidským přístupem zachránit život. Rozhodla jsem se, že nebudu soudit minulost pana generála, protože tím, jak žil potom, to z mého pohledu odčinil. Mimo to mám jednu moc hezkou zkušenost z doby, kdy jsem byla předsedkyní České rady dětí a mládeže. Petr Pavel byl tehdy náčelníkem generálního štábu a pomohl nám uspořádat dětský festival Bambiriáda. Armáda tam postavila polní kuchyň, měla tam taky svůj stan a ukazovala dětem svoji činnost. Když odešel do NATO, tak nám zavolal, že to byly hezké roky a že bychom mohli udělat výstavu deseti let Bambiriády před Generálním štábem. Přišel ji otevřít a bylo to hrozně fajn.
Pokud by Petr Pavel vyhrál, převzala byste prezidentskou kancelář po Vratislavu Mynářovi. Jaké by byly vaše první kroky?
Hodně větrat. Ne, vážně, já pana Mynáře vlastně vůbec neznám, přestože jsem skoro čtyři roky kancléřkou Senátu. V minulosti bylo běžné, že se kancléři sněmovny, Senátu, vlády a Hradu pravidelně scházeli a sdíleli zkušenosti. Za Mynáře se nic takového neodehrávalo. Potkala jsem ho vlastně na jednání rozpočtového výboru sněmovny, kam chodí kancléři obhajovat svůj rozpočet. On tam byl jednou. A bylo to, jako kdyby přišla celebrita. Poslanci vybíhali z lavic, chodili se s ním zdravit, plácali mu po ramenou, vyprávěli si. A já si říkala, ty brďo, to je úplné zmatení rolí. Úředník přece není celebrita, nemá se chovat jako prezident. To je výsadní role prezidenta.
Co byste tedy změnila?
Dneska se z veřejných zdrojů dá najít o kanceláři prezidenta strašně málo informací. Nevím, jak široká je organizační struktura, kolik mají ředitelé pod sebou lidí. Určitě bych chtěla, aby se kancelář prezidenta stala profesionálním úřadem, který bude poskytovat skvělý servis pro prezidentovu činnost. Zároveň je důležité, aby byla kancelář otevřená i vůči veřejnosti a komunikovala s ní.
Je něco, na co byste chtěla navázat?
Asi ani ne.
Mynář byl na Hradě deset let, zcela jistě zde po něm zůstane mnoho vazeb. Můžeme očekávat personální zemětřesení?
Když jsem přišla do Senátu, pracovalo zde devadesát procent lidí už 25 let, tedy od doby, kdy horní komora vznikla. To je na jednu stranu výhoda, ale na druhou nevýhoda. Ti lidé neměli za tu dobu žádný důvod se podívat z okna a zjistit, že ta společnost a její potřeby jsou vlastně úplně jinde. Osm měsíců jsem neudělala žádnou personální změnu. Pak zemřel tehdejší předseda Jaroslav Kubera, přišel covid a lockdown, v legislativní nouzi zasedal Senát každý týden. Najednou se muselo postavit distanční jednání. A teď tu máte lidi, kteří zde pětadvacet let žijí v bublině a nejčastější odpověď na všechno byla: Takhle se to tady nikdy nedělalo, takhle to dělat nebudeme. Neumím říct, jak je to na Hradě. Jsem přesvědčená, že je tam spoustu dobrých a schopných úředníků, kteří nehledě na politiky drží kontinuitu. A pak tam jsou lidi, kteří tam možná byli dosazeni z nějakých politických cílů, ale to se nedá zvenku poznat. Změny každopádně budou.
Jedna z věcí, za kterou vás v Senátu kritizovali, bylo dosazování lidí bez výběrových řízení. Můžete zaručit, že se to nebude opakovat i na Hradě?
Kritizovali mě jednou, že jsem dosadila člověka bez výběrového řízení, a to externistu. Na všechny ředitelské pozice i na všechny pozice vedoucích oddělení byla vždy vícekolová výběrová řízení. Součástí toho bylo vždy testování lidského potenciálu, hledaly se silné stránky těch lidí a schopnost zapadnout do týmu. To chci přinést i na Hrad. Chci obnovit důvěryhodnost prezidentského úřadu, vnést do procesu výběru zaměstnanců transparentní kritéria. Mohu zaručit, že se bude vybírat podle profesní zdatnosti a ne na základě politických tlaků.
Ještě více jste byla kritizována za neprůhledné zadávání veřejných zakázek, které měly směřovat ke spřízněným firmám z vašeho okolí. Hospodaření senátní kanceláře dokonce loni prověřoval hospodářský výbor a externí auditoři.
Proběhlo několik auditů, a ten největší externí audit dopadl tak, že nebylo shledáno žádné pochybení a že to neprobíhalo v rozporu se zákonem ani s interními předpisy. V tomto duchu se veřejně vyjádřil i předseda Senátu.
A vy v tom nevidíte pochybení?
Nevidím. Pro mě je největším překvapením, jak dlouho se to hraje a jak se vůbec neřeší, proč to vlastně všechno vzniklo. Šlo o zakázky do dvou milionů korun, což nejsou zakázky, které realizuje kancléř, nýbrž jednotlivé odbory. Bylo to na základě podnětu dvou zaměstnanců, kteří skončili ve zkušební době pro vážná pochybení ve svých agendách.
Co jste si z toho vzala?
Jedno velké poučení zde asi je. Ve státní správě není vůbec zvykem žádat si reference od předchozích zaměstnavatelů. Vůbec mě nenapadlo, že to personální oddělení nedělá. Kdekoli jinde je to přitom normální součást procesu. Na to si musím dávat pozor, speciálně se na to ptát, ty reference si žádat a ověřovat. To mě tenkrát vůbec nenapadlo, že nikdo neudělal. Za tím, že ti dva ve zkušební době skončili, si naprosto stojím. Bylo to tak správně. Víte, já mám teď kolem sebe dream team, což opravdu trvalo sestavit, protože do státní správy nechtějí chodit dobří lidé. Nyní mám polovinu starých ředitelů a polovinu nových. Ti staří chápou, že se věci mění a není to pro ně nutně hrozba, ti noví zas vědí, že nemohou všechno valit, ale je potřeba se i přizpůsobit. To bude taky jeden z hlavních úkolů na Hradě.
Máte už bezpečnostní prověrku?
Požádala jsem o prověrku na stupeň důvěrné. Ono to není tak, že si kdokoliv může požádat o jakoukoliv prověrku, to by se Národní bezpečnostní úřad zbláznil. Je to tak, že bezpečnostní ředitel toho příslušného úřadu musí říct, jaký typ prověrky je pro toho člověka potřeba, tedy podle toho, s jakými materiály nakládá. Kancléř Senátu nikdy nenakládal s materiály ve vyhrazeném režimu, takže vždy stačila ta nejzákladnější prověrka. Bezpečnostní ředitelka mi nicméně pomohla žádost zdůvodnit a mám tedy požádáno, do konce února má být rozhodnuto. Nevím, jaká pravidla panují na Hradě, pokud bude nutná vyšší prověrka, určitě si o ni požádám.
Že by Pražský hrad mohl zlepšit komunikaci, se asi shodneme. Jak by měla vypadat?
Já se držím motta pana generála: řád a klid. Ať se podíváte, kam se podíváte, všude jsou nějaké rozbušky, čím větší, tím lepší. Společnost je na konfliktech postavená, což je vlastně hrůza. Ryba smrdí od hlavy. Jsem přesvědčená, že by se ten řád a klid měl dostat úplně nahoru společně s otevřeností, korektností a pojmenováváním věcí, které nejsou v pořádku. Stejně jako Petr Pavel si přeji, aby Hrad byl místem pro dialog různých sfér společnosti, byť znepřátelených. Aby byla možnost si říct: mám sice jiný názor, ale to neznamená, že jsi můj nepřítel. Pak by se pomalinku mohlo začít dařit stavět mosty a trochu tu společnost dát dohromady. To si myslím, že bude největší úkol.
Pražský hrad se v současnosti příliš často neangažuje ve veřejném životě, nepořádá semináře nebo jiné drobné akce. Co byste jako kancléřka v tomto ohledu zavedla?
Já mám ze Senátu jednu moc hezkou zkušenost. Připomínali jsme výročí deseti let úmrtí Václava Havla a řekli jsme si, že uděláme akci, která by byla poděkováním disidentům. A aby to nebylo monotematické, tak jsem ve spolupráci s neziskovými organizacemi, které pracují s mladými a učí je kritickému myšlení, uspořádala takový kulatý stůl. Půlku tvořili disidenti a půlku studenti a celé jsme to streamovali. A byla to v závěru moc hezká zkušenost. Ti disidenti, kterým je 70 nebo 80 let, měli předtím pocit, že je nikdo neposlouchá a přitom mají co říct. Ti mladí byli zas překvapení, jak moudří lidé ti disidenti jsou. Kdyby se něco podobného podařilo přinést i v těch tématech, která jsou pro pana generála klíčová, také na Pražský hrad, bylo by to super.
Slyšeni chtějí být i mladí lidé, což bylo ostatně vidět na kampani Danuše Nerudové. Petr Pavel, ale koneckonců i vy sama, jste jim věkově poměrně daleko. Jak byste je do chodu Hradu zapojila?
Je třeba stále podporovat mezigenerační dialog. Aby si oba tábory rozuměly, je třeba tu řeč svým způsobem nějak překládat. Oficiální řeč je pro mladé často nezkousnutelná, nerozumí ji a nemají na to ani trpělivost a čas. Potřebují rychlá sdělení. Mluvčí Pavlovy kampaně Markéta Řeháková přišla s dobrým nápadem, že bychom mohli mít nějakého influencera, který by překládal to oficiální ptydepe do řeči mladých lidí. Takže zapojení mladých lidí je určitě nezbytné, ale zase to nesmí být samoúčelné. Každá generace má co říct a má co předat.
Pokud by Petr Pavel vyhrál, měla by být podle jeho slov Markéta Řeháková novou tiskovou mluvčí prezidenta. Převzala by tiskový odbor po Jiřím Ovčáčkovi, který tu práci pojal poměrně svérázně. Co byste od ní jako kancléřka vyžadovala?
Už to, že se Markéta na lidi hezky kouká a hezky se směje, a umí říkat věty, které mají podnět a přísudek, je vynikající kvalifikace. Taky umí zareagovat uprostřed noci, což je skvělé.
Ale tak to umí asi i Jiří Ovčáček, když mu uprostřed noci zavolá Miloš Zeman.
A viděla jste ho někdy se smát a laskavě říct nějaké sdělení?
Smát asi ano, laskavě spíše ne. Tak když budeme konkrétní, vrátíte do hry prezidentské tiskové konference?
To určitě ano. Pokud chceme otevřenou komunikaci, tak je pochopitelné, že je třeba všechny tyto nástroje používat. Ale my jsme tyto detaily ještě neprobírali. Víte, my nefungujeme v módu, že už to máme vyhrané. Pan generál měl nicméně zkušenost s komunikací, která fungovala v NATO a ve Spojených státech. To platí za vzor, díváme se na to, jakým způsobem tam „press secretary“ funguje. Je opravdu styčným bodem pro média a informace, které pouští, jsou kredibilní, posvěcené prezidentem a jsou poskytovány na pravidelné bázi. To je něco, co bychom určitě chtěli zavést. Jako prezident by pan generál hovořil se všemi médii, ať už budou kritická, nebo nekritická.
Jak hodnotíte nynější kampaň z posledních dvou týdnů?
Já jsem strašně ráda, že pan generál je řád a klid. Není to jenom heslo, které je tak plácnuté do prostoru, on to v sobě opravdu má. Jak všichni hodnotili nedělní debatu v České televizi všelijak, tak já si myslím, že byl excelentní. Když se na oba podíváte, je jednoznačné, kdo by měl být prezident. Babiš jede mezi lží, pravdou a polopravdou, vůbec nepoznáte, kde je ta hranice. Dělá tu rozbušku mezi lidmi. Je to svým způsobem zrůdné.
Jana Vohralíková (59)Vystudovala stavební fakultu na ČVUT. Vohralíková má zkušenost z komerčního, neziskového, akademického i státního sektoru. V devadesátých letech vedla mládežnickou organizaci YMCA v České republice, byla u zrodu České rady dětí a mládeže. Pracovala na vysokých pozicích na ministerstvu informatiky a ministerstvu kultury, na Úřadu vlády byla i poradkyní premiéra Jana Fischera. Čtyři roky pracovala jako členka představenstva v IT společnosti Anect a před příchodem do Senátu byla kvestorkou České zemědělské univerzity. Od roku 2019 působí jako vedoucí Kanceláře Senátu. Po oznámení spolupráce s Petrem Pavlem se rozhodla opustit do konce února 2023 svou pozici v Senátu. |
