100 let průmyslu: Ekonomické problémy první republiky se dotýkají i nás

Zleva: František Soukup, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár.

Zleva: František Soukup, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár. Zdroj: Repro z knihy Lví silou, vzletem sokolím

Od chvíle, kdy český národ opět získal svou státní samostatnost, uplyne století. Jak se v prvních dvaceti letech vyvíjela československá ekonomika a co ji nejvíce ovlivňovalo?

S  trochou nadsázky se dá říci, že jsme za první republiky řešili podobné problémy, jaké se táhnou dodnes. Tedy osamostatnění ekonomiky se vznikem nového státu, neustálý střet o míry zásahu státu do tržních mechanismů, rozdílnou úroveň ekonomické vyspělosti jednotlivých částí státu či snahu co nejvíce se přiblížit nejvyspělejším státům světa.

Konec věku liberalismu

Republika československá vstoupila do let své samostatné existence jako stát s velmi nesourodou skladbou hospodářství i s rozdílnou životní úrovní. Ekonomicky nejvyspělejší částí republiky byly bezesporu Čechy, ale i malé a okrajové Slezsko na tom bylo neporovnatelně lépe než veskrze agrární Slovensko, o rurální Podkarpatské Rusi ani nemluvě.

Dnes jsou oněmi končinami na konci světa Sudety – region, odkud k nám přišel soumrak naší první samostatné existence. S trochou nadsázky se dá říci, že poloha nového státu kopírovala postup průmyslové revoluce směrem od západu na východ evropského kontinentu a s ní i postup civilizace jako takové. Dědictví, které si i kvůli čtyřiceti letům komunismu neseme bohužel dodnes.

Strasti světové ekonomiky po roce 1918, jen pomalu se zotavující a hledající nové trhy i podnikatelské obory, vedly zákonitě k deziluzím. Odpovědí vlád celého světa byl dosud nebývalý intervencionalistický průnik státu do ekonomiky, započatý již potřebami válčících mocností. Znamenalo to soumrak dosavadního liberálního pojetí zásahu státu a nástup socialismu do všech oblastí života.

Už v základním hospodářském zákoně se objevil požadavek na zestátnění železnic, přičemž původní plán počítal i se zestátněním dolů, hutí, zbrojního průmyslu a minerálních pramenů. Právě zde lze hledat zárodky „národní a demokratické revoluce“ po roce 1945, které vedly k postupnému posilování ingerencí státu do ekonomiky a které pak tragicky vyvrcholily po únoru 1948. Nakonec byla realizována především pozemková reforma, která se ukázala být důležitým ekonomickým opatřením, které eliminovalo sociální nepokoje charakteristické pro první poválečná léta.

Za nejdůležitější krok při konsolidaci státu lze nepochybně považovat měnovou reformu spojenou s celní a měnovou odlukou. Tím byla v zárodku udušena narůstající inflace, která postihla řadu států v regionu. S inflací se musela naše ekonomika vypořádat i po roce 1989, s měnovou a celní odlukou pak po rozdělení společného státu.

Zlaté dvacítky

Díky úspěšné deflační politice tak Československo získalo důležitý předstih v poválečné hospodářské konjunktuře, a to i za cenu krátkodobé poválečné krize, která ale byla vedle silné koruny převážně způsobena přechodem z válečné ekonomiky na mírovou. Provedená reformní opatření spolu s postupným zklidňováním zahraničněpolitické situace a nastartováním hospodářské konjunktury přinesly doposud nevídaný rozmach národní ekonomiky, což nakonec znamenalo desáté místo na žebříčku nejvýkonnějších ekonomik světa.

Velká deprese

Černý pátek na newyorské burze z října 1929 přes Atlantik nejprve dolehl jako ozvěna něčeho, co Československo nemusí příliš trápit. Se silou o to větší udeřila následná krize, když došla až k našim dveřím. Československo se stalo vedle USA, Francie či Německa jednou ze zemí, na niž Velká deprese dopadla se všemi důsledky nejtvrději. I z toho důvodu, že u nás vyvrcholení přišlo až o čtyři roky později, kdy se už většina zemí začala z krize probírat. Můžeme si jenom gratulovat, že obě recese, které nás od roku 1989 postihly, ani zdaleka nedosahovaly takové hloubky a intenzity.

Cestu ven hledaly vlády stejně tak jako v jiných zemích v další regulaci hospodářství. Dvojí devalvace koruny, obilní monopol, státní podpora exportu, rozšíření systému veřejných prací a další vládní opatření zasadily další rány zpochybňovanému ekonomickému liberalismu. Politické reprezentace, ekonomové i intelektuální elity, nehledě na masy občanů, začali volat po daleko větší státní ingerenci a dohledu na chod ekonomiky.

Kolektivistická éra

„Podobně jako v jiných zemích zasahoval i v Československu stát do ekonomiky daleko intenzivněji než ve dvacátých letech,“ píše Václav Průcha v Hospodářských dějinách Československa. I zde lze najít paralelu. Po recesi v letech 1996–7 se postupně polistopadová liberální ekonomika stále více reguluje pod zavádějícím heslem „trh nevyřeší vše“. Nucené syndikalizace a kartelizace celých výrobních odvětví, okopírované z neblahého New Dealu, podvazovaly přirozenou konkurenci a samoregulační tržní mechanismy. Právě masivní vpád státu do ekonomiky zapříčinil, že se zmátořila tak pomalým tempem. K tomu lze jen těžko co dodat. Snad jen to, že značná část rozhodovacích ekonomických procesů dnes opět leží mimo naši rozhodovací pravomoc. I se všemi z toho vyplývajícími důsledky.