Co jsme chtěli mít a (ne)máme

TGM

TGM Zdroj: Profimedia

Československo se při svém osamostatnění odřízlo od padesátimilionového bezcelního trhu rozpadajícího se Rakouska-Uherska. Do vínku nově narozený stát dostal rozvinutý průmysl v českých zemích, na druhou stranu i mnohem více zemědělské Slovensko a Podkarpatskou Rus. Kromě snižování nerovnosti se Československo muselo potýkat se spoustou dalších ekonomických problémů, z nichž některé jsou aktuální i dnes.

Stabilní měna

Ceny v chřadnoucím rakousko-uherském mocnářství ke konci války raketově rostly. V době nedostatku a přídělového systému obyvatelstvo přešlo na výměnný obchod. Inflaci dále hnala nahoru i samotná vláda, která řešila své dluhy hromadným tisknutím peněz.

Ministr financí Alois Rašín proto při vzniku samostatného československého státu musel splnit nelehký úkol – odstřihnout se od inflační rakouské koruny a vytvořit stabilní novou měnu.

V únoru roku 1919 se zastavil pohyb na státní hranici, přes kterou nemohly projít osoby ani zboží. Klíčový pak byl začátek března, kdy se kolkovaly rakouské bankovky a zaváděla se československá koruna v poměru 1 : 1 ke koruně rakouské.

Rašín přitom dost razantně postupoval proti inflaci. Čím více člověk odevzdal, tím větší podíl musel dát státu. Z více než deseti tisíc předložených rakouských korun šlo zpět k majiteli jen 2,5 tisíce korun československých. „Chtěl jsem restringovat oběh na takovou míru, aby byla nouze o oběživo, aby si obchodníci musili jít vypůjčit k bankám,“ popisoval později Rašín svůj boj proti inflaci v knize Můj finanční plán. Ze zpětného pohledu by dokonce postupoval tvrději. „Jsem přesvědčen, že v té době se dalo udělat více stažením většího obnosu. Později, kdy vykupovány sympatie voličské líčením a návrhy na uvolnění zadržených obnosů… by se to nedalo provést, poněvadž jsme klesali hloub a hloub.“

Tvrdá deflační opatření sice prodloužila následky poválečné krize, ale Československo se vyhnulo naprostému znehodnocení měny, které potkalo mnoho okolních států.

O udržování silné koruny se nejdříve staral Bankovní úřad při ministerstvu financí, který později nahradila Národní banka československá. Cílem bylo dosáhnout zlatého standardu, k zavedení přímé směnitelnosti bankovek za zlato ale nikdy nedošlo. I tak ale československá koruna platila za jednu z nejstabilnějších světových měn.

Po poválečném cenovém skoku a následné měnové reformě v roce 1953 inflace kvůli centrální regulaci cen oficiálně neexistovala, o to více ovšem rostl černý trh a nedostatek zboží. Stavidla se otevřela až po pádu komunismu v devadesátých letech. Od roku 1998 a opuštění fixního kurzu se ale inflaci daří držet na uzdě a česká koruna je jednou z nejstabilnějších měn v regionu. „Kolísání koruny v čase bylo proti dalším středoevropským měnám menší, což odpovídalo rozumné makroekonomické politice, která byla v Česku udržována společnou snahou ČNB a vlád bez ohledu na jejich barvy,“ tvrdí hlavní ekonom UniCredit Bank Pavel Sobíšek.

Centralizace energetiky

Silný průmysl potřeboval silnou energetiku. Jenže po první světové válce byla elektřina jenom ve velkých městech a průmyslové podniky si elektřinu zpravidla vyráběly samy a rozváděly ji do blízkého okolí. Klíčovými cíli nového státu tedy bylo dokončení elektrifikace a centralizace energetické sítě.

„Neexistovaly vzájemně propojené distribuční sítě, natož nadřazená přenosová soustava, která rozvádí elektřinu do krajů v rámci celé republiky,“ vysvětluje člen představenstva a ředitel divize obchod a strategie společnosti ČEZ Pavel Cyrani. Centrální elektrárny začaly dominovat až ve chvíli, kdy vláda postupně elektrifikovala jednotlivé obce.

Za první republiky se postavily stovky kilometrů rozvodných sítí, ale ke skutečné centralizaci energetiky došlo až po druhé světové válce. Přenos po celém území zajistily sítě velmi vysokého napětí a podíl závodních elektráren se postupně snižoval. Došlo i k propojení s okolními státy.

V posledních desetiletích se ale trend zase obrací. S nástupem většího využití obnovitelných zdrojů prudce narostl počet výroben elektřiny, která se čím dál více produkuje lokálně. S tím se ale nově musí poprat přenosová soustava a řeší se ukládání elektřiny do velkokapacitních baterií.

Nezávislost na zahraničním kapitálu

Většina nezemědělských firem nově vzniklého Československa měla sídlo ve Vídni nebo v Budapešti, vláda se ale chtěla hospodářsky osamostatnit. Sama začala skupovat akcie podniků různých odvětví, celkem odkoupila od zahraničních vlastníků 231 podniků s akciovým kapitálem dvou miliard tehdejších československých korun.

Problém se společnostmi sídlícími v zahraničí měl řešit také takzvaný nostrifikační zákon. Ten státu umožňoval nařídit přesun sídla nebo vedení podniku do Československa pod pohrůžkou zákazu podnikání. Přesun majetku do rukou domácích podnikatelů měla za cíl i pozemková reforma, ve které se půda z rukou šlechty za nízké výkupní ceny zestátňovala a rozdělovala drobným rolníkům.

Československu se sérií těchto opatření podařilo snížit svoji závislost na starých vazbách s německým a rakouským kapitálem. Zvýšily se navíc majetkové účasti podnikatelů ze spojenecké Velké Británie a Francie. Francouzi například ovládli plzeňské Škodovy závody nebo Báňskou a hutní společnost.

V roce 1937 tvořila přímá mezinárodní účast čtvrtinu veškerého základního kapitálu, víc než polovina z toho patřila majitelům ze Spojeného království a Francie. Němečtí a rakouští majitelé vlastnili zhruba jen pět procent z celkového objemu československých firem. Jejich účast desetinásobně vzrostla za druhé světové války, aby za pár let zase zmizela při poválečném znárodňování. Nárok na náhradu měli jen majitelé z vítězných a neutrálních států.

Sametová revoluce a liberalizace ekonomiky do země opět pustily zahraniční kapitál. Podle dat společnosti Bisnode podíl zahraničního kapitálu v Česku dosahuje 38 procent a více než bilionu korun. Nejsilněji je zastoupený německý kapitál, ani zdaleka ovšem nedosahuje objemu jako v roce 1918 nebo během druhé světové války. I při sečtení s rakouskými podíly nedosahují podíly těchto dvou německojazyčných zemí více než 13 a půl procenta z celkového kapitálu v českých firmách.

Doprava

Při vzniku republiky se doprava točila hlavně kolem železnice, která jako jediná dokázala na delší vzdálenosti odvézt náklad těžší než tunu. Automobily byly luxusním zbožím a autobusová síť neexistovala.

V českých zemích byla železniční síť poměrně dobře rozvinutá. V roce 1918 v nich bylo položených téměř devět a půl tisíce kilometrů kolejí. Délka tratí tedy byla v zásadě podobná jako dnes, kdy k loňskému roku Správa železniční dopravní cesty evidovala 9408 kilometrů tratí.

Automobilismus se ale rychle rozvíjel. Zatímco v roce 1922 bylo v celé republice deset tisíc vozidel, za osm let jejich počet skočil na desetinásobek. Ve dvacátých letech se začaly stavět první specializované silnice pro automobily v zahraničí, autostrady v Itálii a autobahny v Německu.

První plány na výstavbu československé dálnice napříč republikou od západu na východ se objevily v polovině třicátých let. Ty ale prvorepublikoví politici ignorovali. Přesvědčil je až zlínský průmyslník Jan Antonín Baťa, který představil svůj vlastní plán dálnice ze západočeského Chebu do podkarpatského Velkého Bočkova.

Trasa dálnice se ale stále musela překreslovat s tím, jak si území československého státu na konci třicátých let ukusovalo Německo, Polsko a Maďarsko. Po nacistické okupaci se projekt měl zařadit do říšské dálniční sítě. Než výstavbu ukončily přibližující se boje druhé světové války, zůstalo na českém území postavených 188 kilometrů dálnic v různých úsecích různých projektů.

Práce ale spaly dál i po válce. Kvůli konfliktu totiž automobilismus zase upadl a komunistické vlády řešily hlavně rozvoj těžkého průmyslu a opravy dosavadních silnic.

Až v roce 1963 československá vláda schválila plán na dálniční síť, která se měla dokončit v devadesátých letech. Už v sedmdesátých letech ale bylo jasné, že se původní termíny nezvládnou. V roce 1989 byla hotová jen dálnice D1 do Brna a D2 do Bratislavy. Rozestavěné byly dálnice D5 ve směru na Plzeň a D11 k Hradci Králové.

Dálniční síť se v roce 2016 skokově rozrostla, když se čtyřproudé rychlostní silnice přeřadily do kategorie dálnic. Z naplánovaných 2073 kilometrů bylo zprovozněných ke konci letošního srpna jen 1248 kilometrů. Zdaleka dokončená není ani původní síť plánovaná v šedesátých letech.

Současný termín dokončení všech dálnic je v roce 2050, ani ten ale není podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu splnitelný. Pro dosažení cíle by stát musel otevřít 25 kilometrů ročně, podle NKÚ je budoucí reálná rychlost 17 kilometrů ročně. „Tempo výstavby dálnic je velmi pomalé a v některých fázích přípravy se oproti předchozí kontrole ještě zpomalilo,“ říká mluvčí kontrolního úřadu Václav Kešner.

28. října se národ konečně svobodně nadechl. Se vznikem republiky ale původně nikdo nepočítal >>>