Je jen málo horších zaměstnání než být ministrem zdravotnictví v době neutuchající celosvětové pandemie. Výhodou je snad jen fakt, že si široká veřejnost, která politiku běžně nesleduje, konečně pamatuje vaše jméno. Adam Vojtěch, Roman Prymula a Jan Blatný se na tomto postu vystřídali, aby letos provedli Česko zdravotnickou krizí, kterou země nepamatuje.
Politik, epidemiolog a lékař. Osobností a zkušenostmi jsou tito tři muži sice rozdílní, do jednoho však zjistili, že řešení epidemie koronaviru není zdaleka jen otázkou výsostně odbornou a zdravotnickou, ale do velké míry ekonomickou, byznysovou, a zejména politickou. Každý z nich si „užil“ zpřísňování opatření, vyhlašoval či prodlužoval nouzový stav a každému na krk dýchal předseda vlády a šéf hnutí ANO Andrej Babiš.
„De facto každý ministr zdravotnictví v každé zemi to má velmi těžké. Názory odborníků jsou velmi rozdílné a nikdy se nemohou zavděčit většině,“ míní ředitel Fakultní nemocnice Olomouc Roman Havlík. Více než vděk by přitom ministři potřebovali důvěru.
Dějství první: Zkusíme všechno a uvidíme
Zhodnotit, který z ministrů to měl nejtěžší, je téměř nemožný úkol. Jeden by řekl, že to musel být Adam Vojtěch, poslanec zvolený za ANO, který po letech poctivé legislativní práce musel na jaře jako první čelit nebývalé panice a strachu z neznámého. Nejen že sám podcenil na začátku roku hrozbu epidemie, ale také zdědil špatně fungující hygienické stanice, řešil akutní nedostatek zdravotnického materiálu a čelil zmatkům ve vládním kabinetu, kde nebyly jasně rozdělené kompetence.
Zároveň však zdědil ostražitou veřejnost. Byť lidé přijímali oznámená opatření se zděšením, mnozí věřili, že jsou potřeba. Češi začali nosit bez výhrad roušky, sami si je šili, zásobovali jimi zdravotníky a stali se příkladem pro západní svět. Velmi tvrdá opatření se co do počtu nakažených vyplatila a premiér se mohl chlubit tím, že zachránil „tisíce mrtvých“.
Mezitím však Adam Vojtěch začal mizet do pozadí. Novináři se na tiskových konferencích ptali premiéra, proč si na vystoupení před média bere s sebou epidemiologa a ministerského náměstka Romana Prymulu, a ne samotného ministra. „Je to odborník, já mu věřím,“ zaznělo z premiérových úst. Babišovo favorizování Prymuly se stalo ještě očividnějším, když jej dosadil přes protest ministra vnitra Jana Hamáčka do čela ústředního krizového štábu.
První vlna se vyznačovala tím, že se zkoušelo, co bude fungovat a co je vlastně legální – jak u protiepidemických opatření, tak u kompenzací pro podnikatele. Některé kroky Adama Vojtěcha na jaře zrušil soud, protože nebyly podložené správným zákonem. Uzavření hranic bylo dokonce zpětně označeno předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským za protiústavní a bylo to jedno z mála omezení, ke kterým se vláda na podzim nevrátila.
Intermezzo: Když vítězí veřejné mínění
Prázdniny přinesly u vládních činitelů pocit, že pandemie skončila, což sami později přiznali. Vojtěch chtěl využít zklidnění během letních měsíců k rozvoji chytré karantény, digitalizaci hygienických stanic a k přípravě semaforu. Úmysl ale narážel na realitu, rezort zdravotnictví několikrát během roku dokázal, že není dobrý v organizaci velkých projektů, a musel si nechat pomoci od armády, ministerstva vnitra i od soukromého sektoru. Slib, že chytrá karanténa vyvede Česko z krize, se nakonec nenaplnil.
Byť zhoršení situace v Karviné a nejen tam ukázalo, že koronavirus nikam neodešel, premiér Babiš si nástup další vlny pandemie dlouho nepřipouštěl. Když na radu odborníků oznámil Vojtěch na konci srpna opětovné zavedení roušek, Babiš si ho obratem pozval „na kobereček“ a donutil ho opatření zmírnit. Tento střet mezi Vojtěchem a Babišem se nakonec stal klíčovou událostí, která předznamenala následný podzimní vývoj událostí.
V září na začátku druhé vlny se rozhodl Adam Vojtěch rezignovat. „Ministr Vojtěch byl premiérovým otloukánkem a nakonec se stal obětním beránkem,“ zhodnotil situaci Josef Mlejnek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Jednal správně, když prosazoval přísnější hygienická opatření, premiér se však chtěl zalíbit lidu, čímž k současnému stavu hodně napomohl. Dle politických zákonitostí však hlava, která padá, je ministrova,“ dodal politolog.
Dějství druhé: Ten, komu lidé věří
A tak se do vedení klíčového rezortu dostal premiérův oblíbenec Roman Prymula. Epidemiolog si už během první vlny vydobyl respekt u veřejnosti i médií, působil dojmem rozhodného plukovníka, který si nenechá diktovat. Babiš se kvůli svému letnímu fiasku stáhl do pozadí a Prymula těsně po krajských volbách ohlásil řadu významných omezení.
Epidemiolog dlouhodobě vystupuje jako odborník, sám za sebe, nezávislý na názoru voličů. Chybí mu však mediální obratnost, čímž si už na jaře několikrát zavařil i u Babiše. Do paměti se zapsala zejména jeho výhrůžka, že hranice mohou být zavřené klidně dva roky. Byl to také on, kdo do slovníku laické veřejnosti přinesl slovo promořování.
Prymula však už po několika týdnech v úřadu skončil, když ho na konci října fotografové zachytili při odchodu ze schůzky z uzavřené restaurace. Jeho neohrabané vysvětlování rázně ukončil Babiš, který ho donutil k rezignaci. Prymulův přešlap přišel v době, kdy důvěra lidí ve vládní opatření klesala a premiér – zřejmě správně – odhadl, že veřejnost by nemusela dobře přijmout, kdyby ministr „kázal vodu a pil víno“. Den před předáním úřadu svému nástupci nicméně stihl Prymula získat státní vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana.
Dějství třetí: Boj se strachem
Není žádným tajemstvím, že Babiš měl velké potíže najít člověka, který by byl ochoten post po Prymulovi převzít. Nakonec ho našel v osobě Jana Blatného, lékaře a náměstka z Fakultní nemocnice Brno. Na rozdíl od svých předchůdců nebojuje jen s virem, ale v širší míře i s nedůvěrou občanů a s dezinformacemi. I proto když v říjnu do funkce nastupoval, dal si ministr za cíl změnit strach z koronaviru v respekt.
Blatný představil zatím poslední protiepidemický systém s názvem PES. Česko si podle tohoto systému užilo uvolnění a opětovné zpřísňování na počátku třetí vlny. Vláda však systém nedodržuje přesně a PES pod tíhou výjimek přestává být podle podnikatelů předvídatelný. Blatný kromě toho zavedl plošné testování obyvatelstva.
Blatného hlavní mise je nyní očkování. Je to patrně nejnáročnější úkol, který letos dostal jakýkoli ministr zdravotnictví. Vyžaduje totiž spolupráci skeptického obyvatelstva. Kromě logistického zajištění očkování musí Blatný, jehož obličej zná většina lidí jen s rouškou, přesvědčit veřejnost o potřebě vakcinace. Jen pak se bude na Blatného vzpomínat jako na ministra, který vyvedl zemi ze zdravotnické krize. Tedy pokud si tuto zásluhu nepřisvojí Andrej Babiš, který se již prohlásil za hlavního koordinátora očkování v Česku.
