Ve věku 78 let zemřel Jan Stráský, poslední premiér federální vlády. Informaci jako první přinesl Prachatický deník. Připomínáme rozhovor s posledním premiérem před rozdělením státu, který byl publikován k 25. výročí vzniku České republiky.
Před rokem 1990 sdílel ve Státní bance československé kancelář s Václavem Klausem, poté – už jako náměstek ředitele Komerční banky – byl externím poradcem předsedy vlády. Možná hlavní rolí Jana Stráského byla ale funkce premiéra České a Slovenské Federativní Republiky. Posledního před rozdělením státu.
Vzpomínáte na 1. leden 1993? Bylo to vůbec ještě zásadní datum, anebo už jen formální?
Vzpomínám, že silvestr končil tím, že jsme já a předseda slovenské vlády v televizi o půlnoci popřáli občanům a tím vše skončilo. Odjel jsem pak na Šumavu, takže ten den už byl sám o sobě sympatický a příjemný. Po půl roce intenzivního boje, který se vedl o další osud Československa.
Byl to skutečně boj? Vždyť byli všichni nadšeni, jak se země bezbolestně rozdělila.
Když jsem to řekl, musím to vysvětlit. Nebyl to samozřejmě boj pro lidi, ale pro mě ano. Každý den se objevila nějaká zbraň, kterou někdo našel. Anglický premiér si mě pozval, abych mu řekl, jestli už bude válka. Evropa z nás byla po zkušenosti z Jugoslávie zděšená a nevěřila, že to dokážeme bez boje. Byl to spíš boj o to, aby boj nebyl.
Vnímal jste od roku 1989, že stát směřuje k rozdělení?
Všichni jsme cítili, že se Slovensko ve společném státě cítí nedoceněno. Ale nebylo nám jasné, že to je úkol pro tento den, že není jiné řešení než rozdělení. To pro mě bylo nejtěžší pochopit. Měl jsem Slovensko vždycky rád, byl jsem tam na vojně, hodně dobře ho znám. Říkal jsem si: co blbnete, proč teď? Domluvíme se třeba za rok. Ale časem jsem pochopil, že není jiné řešení než se rozejít.
Vám se tehdy rozpad republiky nijak zvlášť nelíbil, že?
Jak jsem říkal, v roce 1992 jsem vůbec nevěděl, že to může být pro slovenskou stranu klíčové téma. Když si vezmu, jaké problémy měl tenhle kousek země – Československo – po revoluci se svou transformací, a najednou si najde nový problém, že se bude rozdělovat? To se mi opravdu nemohlo líbit.
Které otázky hrály hlavní roli? Národnostní? Politické, nebo spíše ekonomické?
Ekonomika hrála velkou roli na naší straně agendy, protože v ekonomice nám Slováci dělali pořád potíže. Ale museli jsme pochopit, že je vůbec nezajímá, jestli a jaké dělení je v rámci federace správné pro budoucnost Československa. Protože oni ho vůbec nechtěli.
Byla roznětkou rozdělení takzvaná pomlčková válka (rozpory v roce 1990 kolem návrhu na nový název republiky – pozn. aut.)?
V té době jsem ani nebyl v politice a bral jsem to spíše jako legrační věc. Ale když se to dá do časové posloupnosti, byl to zřejmý signál, že společně to nepůjde.
Jaké byly vaše hlavní povinnosti posledního premiéra federace od voleb 1992, kdy vyhrály ODS a HZDS?
Můj úkol byl jasný. Obhájit rozdělení země před Evropou, ujistit ji, že se nemusí bát, že se domluvíme. Dnes a denně jsme řešili praktické věci: co je federální a jak se to rozdělí, co už federální není a už bylo rozděleno dříve, kolik lokomotiv bude patřit Česku a kolik Slovensku. Krátce předtím než se rozhodlo o rozdělení, se v tom dělaly trochu zmatky. Najednou jsme třeba koukali, že tyhle lokomotivy nám už nepatří, i když loni ještě patřily. Museli jsme třeba domluvit dělení sedmnácti ministerstev, zda Franta bude dělat tohle a Pepík tamto. Podařilo se to, i když ne úplně.
Třeba měna se řešila ještě řadu měsíců po vzniku samostatných států. Byli jsme ale rádi, že jsme se dohodli v té druhé velmi těžké otázce, a to bylo dělení armády. A neudělali jsme ostudu, nedělali jsme problémy a nestrašili Evropu.
Byl akt rozdělení a všechny praktické věci, které s tím souvisely, těžší než to následné budování dvou samostatných států?
Nedokážu říct. My jsme tehdy moc neviděli, že to Slováci mají svým způsobem mnohem horší. Zatímco o Česku se vědělo, protože jsme byli první polovinou názvu, Slovensko mělo problémy, protože bylo tím „novým“ státem.
Vnímal jste rozdělení země optimistickým pohledem – „vznikají dva samostatné státy“, nebo spíše negativně – „rozpadá se republika, jež tu fungovala od roku 1918“?
Začalo to nepříjemným překvapením, že se vůbec něco takového děje. Ale když je člověk předsedou vlády, vnímá to jen jako úkol, který je nutné vyřešit.
Jedním ze sporných bodů bylo Gabčíkovo. Hrozilo, že se jednání zastaví?
Gabčíkovo bylo bráno jako „hrdinský tah“ Československa a v momentě, kdy nemělo existovat Československo, si s ním nikdo nevěděl rady. Čechům to bylo jedno, ale vznikl problém možného konfliktu s Maďarskem. Nakonec jsem byl rád, že se to vytratilo do neznáma. Byla to ale jen jedna z mnoha komplikací.
Vy jste ale právě kvůli Gabčíkovu zvažoval i demisi kabinetu. Jenže v té době už Havel nebyl prezidentem a vy jste měl povinnosti hlavy státu. Takže demise nepřicházela v úvahu?
Co by ne? Vždycky můžete odstoupit. Ale asi by to nebylo přijato moc s nadšením.
Říká se, že Havel odstoupil v reakci na vyhlášení svrchovanosti slovenského státu, že to bral jako odmítnutí loajality Československé republice. Byla to chyba?
Mně se už po tolika letech nechce znovu tuto otázku vytahovat. Ale byl jsem šokován. Když vás jeden den udělají premiérem federální vlády a za dva dny vám pan prezident oznámí, že už nechce být prezidentem a musíte převzít jeho povinnosti, je to šok. To není nic, co vám udělá dobře. Dopadlo to nakonec dobře. Jako politik ho chápu.
Když se na ty dvě republiky podíváte dnes, kdo na rozdělení víc vydělal?
Nemohu to hodnotit, ale myslím, že se hlavně lépe snášíme.
Takže byste nic neudělal jinak?
Myslím že ne. Byla to nejlepší cesta, i když nebyla lehká. Možná bychom se dnes dokázali domluvit jinak o jednom tanku nebo lokomotivě, ale ani v tom dělení nebyly žádné variace bohatě výhodné pro českou či slovenskou stranu. Tehdy jsme si říkali: místo abychom transformovali ekonomiku, budeme se dohadovat, kolik si rozdělíme tanků. Byla to divná cesta, překvapující, ale přesto nakonec přínosná.
Když se podíváte zpátky na těch 25 let, je pro vás vývoj Česka zklamáním, nebo naopak?
To je těžké. Jsem silně zklamaný, protože jsem věřil, že lidé čekají, až odvalíme komunismus, a pak se budou bezvadně chovat v kapitalismu. Tak to ale zdaleka není. Teď řešíme právě ty problémy, které se otevřely tím, že jedna éra skončila a nastala druhá. Takže že bych byl nadšen? To ne.
Jaké největší chyby se za 25 let udělaly?
To se mi opravdu těžko říká. Chyby vidím, ale nevidím, kdo za ně může.
Dobře, ale které to jsou?
Třeba že máme jednu stranu, která má ve volbách třicet procent. A k tomu bezpočet dalších stran s malými zisky. Říkám schválně bezpočet, protože když to půjde takhle dál, může to být klidně padesát malých stran. Česká republika, respektive Československo, má své zkušenosti s četnými politickými stranami z první republiky a mám pocit, že děláme zase stejnou chybu. Plebejci se nedomluví, tak vyhlásí novou stranu. To považuji za chybu. V parlamentu máme devět stran. Rozdíly pěti stran jsou marginální a výsledkem je, že se na ničem nedohodnou. Je to problém, který nevyřešily tyto volby, ba dokonce bych řekl, že tyto volby ho udělaly.
To štěpení ale začalo už za vás. Vy jste odešel z ODS, vznikla Unie svobody, kam jste vstoupil…
Ale ano. A proto jsem nakonec z politiky odešel. Protože začaly vznikat malé strany a to nemá cenu. Je pravda, že se to musí asi celé pojmout nějak nově, ale nevím jak. Předtím jsem to věděl, ale teď už ne.
Už dříve jste přiznal, že z politiky, potažmo z ODS jste odcházel i proto, že nebylo jasné, zda privatizaci Telecomu neprovázela korupce. Kromě tohoto, co zásadního vyčítáte tradičním stranám? Čím znechutily své voliče natolik, že jich skoro třetinu nahnaly k jedné nové straně?
Ano. Plno lidí nedovede přečíst, že nějaký problém je. Přesto najednou všichni vědí, kdo je zloděj, koho kam nemáme dát. Ale obávám se, že kdybychom se teď vrhli na nové volby, ještě bychom se divili, jak velké by bylo číslo volebního zisku toho, co má dnes těch zhruba třicet procent.
Děsí vás to i proto, že jste se účastnil transformace ekonomiky poté, co ji 40 let jedna strana drancovala a republika se z toho roky vzpamatovávala?
Ale ti lidé to chtějí! Asi si myslí, že jsou tu všichni blbci a jeden božský člověk… Naštěstí udělal jen 30 procent. Až mu dají 52 procent hlasů, musíme zničit demokracii nebo do smrti poslouchat jeho, protože tam zůstane. To je zcela vážný problém.
Do téhle situace ale Česko dostaly ODS a ČSSD, když se dohodly, že velké strany mají mít větší šance. Je to relikt doby, kdy tu byly ty dvě silné strany.
To je pravda. Ale teď jde o to, zda je čas nastavit jiný systém. Nejsem o tom přesvědčen.
Poprvé po 25 letech možná nezasednou ve vládě ani ODS, ani ČSSD. Jak dlouho bude trvat, než tato situace přejde?
Tohle je podstatná otázka. Dříve se myslelo, že musí být dobrý volební a stranický systém. Dnes to neplatí. Stačí člověk, kterého nikdo nezná, ale když teď vystoupí, dají mu lidé nejvyšší počet hlasů. Takže my nehledáme volební systém. Naopak nevolební. Máme za sebou několikery volby a vždy bychom našli novou hvězdu, která vyšla. Některá zapadla rychleji, jiná pomaleji. Aby hvězdy nevznikaly, potřebujeme, aby se politický systém naplnil.
Proč mají lidé pocit, že se teď mají špatně a potřebují takovou hvězdu, nějakého spasitele? Je to důsledek předchozích vlád?
Je to důsledek toho, že lidé nevěří nikomu, komu věřili včera. Protože je přece jasné, že je špatný. Hledají nové objevy, kterým rychle uvěří. Jde o to, na jak dlouho. Našli bychom jména, která se rychle vyčerpala. Uvidíme, jak to bude s tímto novým jménem.
Sám jste z politiky odešel poměrně brzy, řekněme po deseti letech. Nezdá se vám to dnes vlastně jako předčasný odchod?
Měl jsem pak pocit, že se to láme na cestu, které už moc nerozumím, takže už u toho nemusím být. Za mých časů se řešila otázka, jak se má co dělat. Dnes jde spíš o to, kdo má co dělat. A to je těžké.
| Absolvent Obchodní akademie v Plzni studoval filozofi i a politickou ekonomii na FF UK. Byl členem KSČ, v roce 1969 vystoupil a následně byl ještě vyloučen. Kariéru začal ve Státní bance československé v Plzni, později na ústředí v Praze. Zastával také post náměstka ředitele KB a externího poradce předsedy vlády ČR. Byl zakládajícím členem ODS. Po volbách v roce 1992 se stal premiérem poslední československé vlády, zároveň byl pověřen řízením federálního ministerstva zahraničního obchodu. V lednu 1993 byl jmenován ministrem dopravy a o dva roky později ministrem zdravotnictví. V 1998 vystoupil z ODS a vstoupil do Unie svobody, poté odešel z politiky. Od ledna 2001 pracoval jako ředitel Krajského úřadu Jihočeského kraje, v únoru 2011 byl jmenován prozatímním ředitelem NP Šumava. |
