Zrod velkých dopravních staveb vypadá v Praze v zásadě takto: postavíme tunel, několik let to budeme finančně vydýchávat, a pak zkusíme připravit další. Ale ouvej, nejsou peníze, zjistí po čase město. Dostavbu poslední třetiny vnitřního městského okruhu Praha stále odkládá a přednost dostává levnější metro. Okruh totiž podle politiků nemůže vzniknout bez dotace státu, kterému se do spoluúčasti nechce. Drahé dopravní stavby jen odkrývají dlouhodobé problémy ve financování chodu a rozvoje metropole.
„Není možné, aby se město zruinovalo pokaždé, když postaví velkou infrastrukturní stavbu,“ říká pražský náměstek pro finance Pavel Vyhnánek (Praha sobě). Na velké investice si Praha v minulosti půjčovala, ať už u Evropské investiční banky, nebo například vydáním vlastních dluhopisů. Nejen tunelový komplex Blanka, který se otevřel před sedmi lety, ale i následky povodní před dvaceti lety město stále splácí. Praha si nyní nově půjčila na metro D a tím své možnosti na roky dopředu takřka vyčerpala.
Musí se zapojit stát
Tolik potřebný městský okruh, který vyjde na vyšší desítky miliard, už dávno není otázkou inženýrskou, developerskou či snad urbanistickou, ale výsostně politickou. Pražští politici se napříč stranami vzácně shodují, že bez dohody s vládou vnitřní okruh prostě nevznikne. „Praha městský okruh potřebuje, protože se doprava uvnitř města neustále zhoršuje,“ řekl za opoziční ODS Tomáš Portlík. „A má-li vedle toho stavět metro D, tak je jasné, že městský rozpočet obě takto velké investice neunese,“ uvedl.
Okruh bude podle Ondřeje Prokopa z opozičního hnutí ANO zásadní dopravní tepnou celostátního významu. „Je proto správné a logické, že by se na jeho výstavbě měl finančně podílet stát. Přinejmenším výraznou částí nákladů na něj. Zbývající finanční prostředky lze zajistit výhodnými půjčkami,“ domnívá se Prokop. V zahraničí se na metru i okruzích obvykle státy podílejí, a to nemalými částkami.
Zamrzlá jednání
Vláda musí podle slov svých představitelů upřednostnit vnější dálniční okruh Prahy, který má na rozdíl od vnitřního v kompetenci stát. Na dostavbu vnitřního okruhu přitom nečekají jen motoristé, ale třeba i developeři, kteří plánují výstavbu kolem současné severojižní magistrály. Většina projektů totiž počítá se zklidněním této dopravní tepny a odvedením dopravy po okruhu.
„O spolufinancování ze strany státu jsem jednal s ministrem dopravy Martinem Kupkou a ministrem financí Zbyňkem Stanjurou (oba ODS – pozn. red.). Oba ministři financování ze strany státu připouštějí. Reálně toto ale bude aktuální až za příští vlády,“ řekl primátor Zdeněk Hřib (Piráti). „Státní financování městského okruhu jsem také mnohokrát řešil s bývalým premiérem Andrejem Babišem. Navrhoval formu PPP projektem, což se ovšem po výpočtech na gesčním ministerstvu a jednáních na magistrátu ukázalo jako nevhodná forma pro takovou stavbu v městském prostředí,“ osvětlil průběh jednání Hřib.
Často z úst vládních politiků zní, že Praha má peněz dost, vždyť hospodaří s rozpočtem velkým, jako má střední ministerstvo. Na tak velké investice ale nejsou příjmy města stavěné, pokud nechce metropole zastavit další rozvoj města a nadále stavět školy, tramvajové tratě či třeba opravovat chodníky. Metropole má ale jen omezené možnosti, jak příjmy zvýšit.
Budoucí podoba stanice Praha-Bubny:
Zdánlivě bohatá Praha
Kraje a obce v České republice jsou financovány z přerozdělených daní, což znamená, že získávají poměrnou část výnosů zdanění fyzických i právnických osob a daně z přidané hodnoty. Funguje to na principu solidarity, aby třeba Praha vytvářející více než čtvrtinu celorepublikového HDP nespolkla všechny výnosy a chudší obce nechátraly. Praha je nicméně stejně jako Brno, Ostrava a Plzeň zvýhodněna před jinými obcemi zvýšeným koeficientem, podle kterého se příjmy přepočítávají. Zatímco jako kraj získává Praha nejnižší podíl peněz, jako obec má zdaleka nejvíce ze všech krajských měst. Loni získala Praha na daňových příjmech kolem 70 miliard korun, Brno pro srovnání hospodařilo s 11 miliardami korun z daní.
Při zohlednění asi čtvrt milionu obyvatel, kteří v hlavní městě bydlí, ale nemají zde trvalé bydliště, a dalších stovek tisíc lidí, kteří do města dojíždějí, ale situace tak růžová není. Metropole musí financovat infrastrukturu a další služby pro mnohem více lidí, než na kolik dostává z daní peníze. Podle Vyhnánka tak ve výsledku dostává město na obyvatele srovnatelnou částku jako běžná obec. Kvůli svému dobrému ekonomickému výkonu ale na rozdíl od ostatních nedosáhne prakticky na žádné evropské dotace a investovat musí ze svého rozpočtu.
Nechceme lidi ani firmy
Český způsob přerozdělování daní má ještě jeden poměrně velký zádrhel: města nemají téměř nic z toho, že se v nich podniká. Obce tak nejsou motivovány lákat nové firmy, stavět továrny či byty pro nově příchozí obyvatele, dokonce tomu leckdy brání. Nejenže z toho obce nic nemají, ony musejí nést přidružené náklady, jako je výstavba infrastruktury či škol. Takže zatímco v Německu na jednoho investora čekají zástupy starostů, v České republice mu mnohdy ani nikdo nezvedne telefon.
„Stávající systém funguje tak, že kdyby se z území hlavního města Prahy odstěhovaly všechny firmy do Brna, tak to na příjmové stránce přímo nepoznáme, a naopak po té výdajové by se nám ulevilo,“ říká Vyhnánek. „Mělo by to být ale přesně naopak. Města by měla být motivována k podpoře podnikání a měla by chtít, aby podnikatelé sídlili na jejich území, protože z toho budou mít přímý zisk,“ dodal náměstek. Ve zmíněném Německu obce například velice profitují z takzvané živnostenské daně.
O dani z nemovitosti ani šeptem
Jediná daň, kterou si obce mohou samy stanovit, jen daň z nemovitosti, která jde stoprocentně do jejich rozpočtů a nepřerozděluje se. Není to však příliš mnoho peněz. Stát loni vybral na daních jeden bilion korun, přičemž výnos daně z nemovitosti činil 11,8 miliardy, tedy asi 1,2 procenta. Pro srovnání daň z přidané hodnoty zaujímala 45 procent celkových daňových výnosů.
Nízký výnos daně z nemovitosti ale není chyba toliko systému jako spíše politické neochoty. Při maximálním využití možností, které daň z nemovitosti nabízí, by se její celkový výnos mohl zvýšit i třikrát oproti současnému stavu. Zvedání jakýchkoli daní ale nikdy nebylo populární, a zvláště před volbami. A jak si povzdychují úředníci už léta, platí, že v Česku je pořád před nějakými volbami.
Kde ještě najít peníze
Kromě daně z nemovitosti může Praha a její městské části ovlivnit už jen jednu oblast – poplatky. Za odpady, využívání veřejného prostranství, provozování hazardu, pobyt turistů, prodej vstupného nebo za vlastnění psů. Velká rezerva je například u poplatku z pobytu, který hradí turisté ubytovaní v pražských hotelích. Ten je nyní zákonem zastropován na padesáti korunách na osobu a den. Ideální by bylo podle některých politiků strop zrušit, případně poplatek valorizovat podle vývoje inflace. Praha by zvýšením poplatku, který se nijak nedotkne peněženek jejích obyvatel, mohla vybrat každoročně i stamiliony korun navíc.
Vyhnánek také spustil osvětovou kampaň, která má motivovat dlouhodobé obyvatele Prahy pocházející z jiných měst, aby se přihlásili k trvalému pobytu v hlavním městě. Za každého obyvatele získá Praha v rámci přerozdělených daní zhruba 40 tisíc korun ročně. Pokud by své trvalé bydliště do Prahy přepsala jen polovina nepřihlášených, tedy kolem 120 tisíc, Praha by ročně získala 4,5 miliardy korun navíc. Za pět let by se za takové peníze mohlo postavit třeba 35 nových škol.
Opravdové systémové změny se ovšem neobejdou bez změny zakonzervovaného rozpočtového určení daní, která by reflektovala nejen potřeby Prahy, ale i dalších krajů a měst. A zde záleží, zda si pražští politici dokážou vydobýt silnou pozici při jednání s vládou a nenechají se odbýt obvyklým: „A vždyť má Praha peněz dost!“
