Boj proti Babišovi? Vážně to bere jenom Kalousek, říká Topolánek
Kde hledat příčiny krize české politiky, kdo za ni nese odpovědnost a v čem spočívají předpoklady její rehabilitace? Nejen o tom hovořil bývalý předseda ODS a expremiér české vlády Mirek Topolánek. Topolánek si nebral servítky především v těch momentech, kdy hovoří o levici nebo Andreji Babišovi. Problémem letošních sněmovních voleb podle něj je především to, že všechny systémové strany dohromady nemají velkou šanci vyhrát a sestavit tak demokratickou vládu.
Česká politika se od doby, kdy jste v ní aktivně působil, radikálně proměnila. V čem spatřujete největší posun, kde vidíte největší rozdíly a kde příčiny těchto jevů?
Ano, pokud budeme posuzovat stavový rozdíl mezi rokem 2002, respektive 2006 a rokem 2017, tak je ta proměna skutečně zásadní a neblahá. A to stav v roce 2006 zdaleka nebyl ideální.
Dozvuky divoké privatizace spojené s již viditelnou koncentrací majetku a vlivu; vystřízlivění veřejnosti z nabyté svobody a od počátku mylného pocitu snadnosti života a trvalosti polistopadových změn; morální kocovina a nedůvěra k elitám, především k politikům; zneužívání médií a represivních složek pro vzájemné útoky; permanentní souboj parlamentního, stranického a nepolitického – občanského principu vládnutí; neochota veřejnosti akceptovat standardní a nezbytné reformy po složité a úspěšné transformaci.
Všechno, co dnes negativně ovlivňuje demokratický vývoj země a co ohrožuje individuální svobody, bylo buď zřetelné, nebo latentní již před těmi deseti, patnácti lety. Buď jsme si to neuvědomovali, nebo jsme to nechápali. Bylo v tom určitě i podcenění vlivů a trendů ve světě, které jsme nepochybně ve svém „budovatelském úsilí“ přehlédli nebo bagatelizovali.
V posledních dekádách šlo přece o kontinuální erozi liberálního kapitalismu, budování společnosti blahobytu, rozmělnění pravidel, principů a světového řádu a o pozvolný sebedestruktivní proces, který započal u nás naskočením do rozjetého vlaku bez předešlé zkušenosti po roce 1990 a ve „svobodném“ světě už v šedesátých letech minulého století, a který eskaluje právě dnes!
Moc mě neuklidňuje, že jsme neměli jinou volbu a že to bylo svým způsobem nevyhnutelné. Z velké části, jak jsem uvedl, jde totiž o přirozený proces a negativní tendence, které zapadají do širšího kontextu vývoje v Evropě a ve světě. Hovoří se o postmoderní, dnes o post-pravdivé době. Souvisí to s relativizací univerzálních hodnot, multikulturalismem, s apriorními nároky sociálních a zájmových skupin a minorit, s digitalizací a snadností šíření poplašných a falešných informací a hlavně s neschopností dnešních pseudoelit tomuto čelit.
Došlo tím ke ztrátě porevolučního étosu a iluzí u nás, globálnímu odklonu od liberálního kapitalismu k postmodernímu neomarxismu, k deideologizaci, marketizaci a rozbředlosti politiky, k erozi tradičních hodnot a pravidel a ke ztrátě ekonomické dominance demokratického světa.
Tranzitivní ekonomiky typu České republiky k tomu přidaly transformační otřesy a chyby, křehkou a zranitelnou demokracii a mentální nepřipravenost populace na vynucené změny. Umocněno dnes oligarchizací, koncentrací moci ekonomické, mediální, politické a represivní, bezbřehým populismem, arogancí a cynismem, ideovou a programovou vyprahlostí, pro mne neuvěřitelnými mocenskými a špinavými hrami a probouzením nejtemnějších spodních proudů české malosti, sebestřednosti a závisti.
ODS a TOP 09, tedy tradiční pravici, podporuje v součtu méně než dvacet procent voličů. A to byly obě formace čtyři roky v opozici. V roce 2006 volilo jenom ODS přes 35 procent voličů. Vlastně to bude letos poprvé, kdy nemá opoziční strana šanci volby vyhrát…
Není to úplně pravda. Stále uvažujete v rámci standardních politických pravidel. Ta neplatí. Hrají se gorodky na pingpongovém stole. „Opoziční“ ANO volby vyhrát může. Babiš byl přece celou dobu v opozici vůči vlastní koalici i vůči tzv. parlamentní opozici, distancoval se od problémů vládnutí, slízával smetánku úspěchů a z neúspěchu vinil „ty politiky“ a „ty strany“... A „Koblihy“ mu to baštily a přes evidentní fakta dodnes baští.
Nepokládám navíc TOP 09 za tradiční pravicovou stranu. Byl to od začátku trochu účelový slepenec, který mimo jiné kanibalizoval ODS. To říkám navzdory tomu, že mám Mirka Kalouska rád a pokládám jej za jediného skutečného politika současnosti, který je ochoten bojovat s hrozbou narůstající oligarchizace personifikované do osoby Andreje Babiše.
Jejich dnešní naivní proevropský, promigrační a po spojení s Bursíkovým LESem i klimaticky alarmický program nemá s pravicí už vůbec nic společného. Tak trochu TOPLESS. Nicméně, je to relevantní politická strana, kterou respektuji a která si svého voliče najde.
Srovnávat mých téměř 36 procent v roce 2006 s dnešními aspiracemi všech demokratických stran je naivní a snad jsem v první odpovědi naznačil proč. Problémem následujících voleb je spíše to, že všechny systémové strany dohromady nemají velkou šanci vyhrát a sestavit demokratickou vládu.
Vše o Andreji Babišovi čtěte zde >>>
Včetně socialistů a lidovců. Zatím naopak vyhrává populistická antiestablishmentová opozice vedená právě ANO. Volič, experimentující v době relativního blahobytu se svým cenným hlasem, naskočil na Babišovy triky: vlastním média – vlastním pravdu; nejsem politik – nepotřebuji program; mám prachy – nemusím krást; politici kradou – já úspěšně podnikám. Laciné, účinné a nebezpečné!
ODS lidi dlouho lákala na privatizaci všeho, včetně veřejných politik, případně lidi strašila návratem komunistů k moci. Obojí je dneska bezpředmětné: privatizovat už není téměř co, a budování kapitalismu a s tím spojenou (polistopadovou) redistribuci bohatství stále více lidí označuje div ne za loupež, za nespravedlivý tento projekt bývá označován běžně.
Pokud jde o komunisty, ti už dneska nikomu nevadí, doložit to lze vším, co ztělesňuje Andrej Babiš… Má ODS ještě co nabídnout? Nebyl to přece jen v jistém ohledu projekt na jedno použití?
Toto je typická návodná otázka. Absolutně nesouhlasím. Poslední vývoj naopak nutnost realizace podobného programu vyžaduje. Deetatizaci, deregulaci, redukci atrofovaného státu a jeho agendy, obranu středního stavu, živnostníků, lidí aktivních a odpovědných. Obranu národních zájmů, racionální migrační a azylovou politiku, boj s novodobými riziky multikulturalismu a politického islámu.
Transatlantickou zahraniční a velmi realistickou evropskou politiku. I dnešní ODS toto většinou nabízí. Na opoziční stranu až moc ploše. Až na výjimky to ale nejsou témata, která mohou ODS vyhrát volby. Autoritativně nicméně odmítám myšlenku „transformační strany na jedno použití“. Otázkou není co nabízet, ale kdo, jak a komu to nabízí. Všechny pokusy vytěsnit ODS zatím navíc selhaly.