Robertu Ficovi se podařilo to, co dosud žádnému českému premiérovi: čtyřikrát vyhrál volby a třikrát se stal premiérem. A to ještě před uplynulým víkendem, kdy svou stranu Smer-SD dovedl k pátému volebnímu vítězství.
Preferenční hlas dalo Ficovi přes půl milionu voličů, zdaleka nejvíc ze všech politiků. Přesto se na jeho tváři ani po jednoznačném vítězství neobjevil úsměv. K Ficovi patří spíše sveřepý výraz, se kterým už během své dlouhé politické kariéru ustál ledacos. Výrazně ustoupit musel jenom jednou, na jaře 2018, kdy ho k rezignaci na premiérský post donutily mohutné demonstrace. Ty byly reakcí na vraždu novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové a na podezření z vazeb členů Smeru na organizovaný zločin, které se začaly dostávat na veřejnost krátce po ní.
Málem předsedou postkomunistů
Fico pochází ze západoslovenských Topoľčan. Vystudoval práva, v roce 1986 vstoupil do komunistické strany, už předtím byl aktivní ve fakultním výboru Socialistického svazu mládeže. Až do roku 1995 pracoval v právnickém institutu slovenského ministerstva spravedlnosti.
V té době už byl politicky aktivní. V roce 1992 byl zvolen poslancem za Stranu demokratické levice (SDĽ), přejmenované někdejší Komunistické strany Slovenska. Postupně se v hierarchii strany propracovával vzhůru a už v roce 1994 jej odstupující předseda partaje Peter Weiss označil za svého nástupce. Tehdy ještě Fico svou kandidaturu nakonec stáhl, i tak ale býval v následujících letech nejpopulárnějším politikem SDĽ.
O několik let později se Fico s postkomunisty rozešel. Když po volbách v roce 1998 vznikla široká koalice stran s cílem ukončil vládu Vladimíra Mečiara, Fico začal hlasitě vystupovat proti spolupráci SDĽ se Stranou maďarské koalice. Poprvé, ovšem zdaleka nikoli naposledy, zahrál na národnostní strunu, když tvrdil, že se partaj zastupující maďarskou menšinu pokusí o revizi Benešových dekretů. Slovenští političtí komentátoři jsou ale přesvědčení, že pravým důvodem Ficovy střelby do vlastních řad bylo, že v nové vládě nedostal žádný post.
S vlastní stranou za úspěchem
Z politiky Fico nezmizel, krátce po odchodu z SDĽ zakládá Smer. Strana se tehdy profilovala jak moderní progresivní levice a prohlašovala, že stojí proti vládě Mikuláše Dzurindy i proti opozici. V prvních volbách do Národní rady v roce 2002 už nová strana sesbírala 13,5 procenta hlasů voličů.
Fico silně kritizoval účast Slovenska na americké invazi do Iráku. Tvrdil, že slovenská vláda příliš horlivě prosazuje cizí zájmy. Jak rostly preference Smeru, SDĽ se propadala a ve volbách 2002 skončila mimo parlament. V roce 2006 Smer, který mezitím pohltil trojici malých levicových stran včetně SDĽ, zvítězil se ziskem 29 procent. Fico sestavil vládu s nacionalisty Jána Sloty a s Mečiarovou ĽS-HZDS. Jeho vláda odmítla uznat nezávislost Kosova. „Pokud existuje alespoň špetka spravedlnosti na světě, mezinárodní soud uzná protiprávnost Kosova,“ prohlásil tehdy Fico, který zároveň usiloval o prohloubení hospodářské spolupráce se Srbskem. Vznik nového malého státu označil za neštěstí. Naopak přes původní Ficův odpor Slovensko za jeho vlády přijalo euro.
V dalších volbách v roce 2010 Smer svůj náskok ještě zvýšil. Vládu ale sestavila široká koalice pravého středu. Při pohledu zpět to ovšem Fica mrzet nemusí. Nový kabinet premiérky Ivety Radičové přežil jen něco přes rok a v předčasných volbách v roce 2012 Fico triumfoval. Smer získal 44 procent hlasů, což mu ve 150členné Národní radě zajistilo 83 křesel. Fico se stal podruhé premiérem, tentokrát dokonce jednobarevné vlády.
Premiér, který odpovídá poptávce
Posílen úspěchem Fico oznámil kandidaturu na prezidenta, dočkal se však největší porážky ve své dosavadní politické kariéře. První kolo voleb v roce 2014 jednoznačně ovládl se ziskem 28 procent hlasů, ve finále jej ale překvapivě překonal Andrej Kiska. Fico neskrýval zklamání a následně s prezidentem vedl z pozice premiéra řadu sporů. Jeho animozita se přenesla i na současnou prezidentku Zuzanu Čaputovou, kterou Fico označuje za představitelku stejného směru apolitických prezidentů.
„Vypadá to, že na Slovensku je úloha prezidenta a stranického lídra v očích lidí úplně jiná. Prezident má reprezentovat, kdežto v případě předsedy strany je ve společnosti velká objednávka, aby to byli konfliktní a bojovní lidé, kteří musejí zničit své soupeře a musejí vyzařovat nějakou sílu, a to někdy i nevkusným způsobem,“ hodnotí to zpětně slovenský ekonom a bývalý politik Miroslav Beblavý. A být konfliktní, bojovný a pohybovat se za hranicí vkusu Ficovi bezesporu jde velmi dobře.
Přestože byl Robert Fico často kritizován, například když na post hlavní státní poradkyně na úřadu vlády dosadil bývalou finalistku soutěže Miss Universe a fotomodelku Márii Troškovou, o jejíž odborné kvalifikaci panovaly pochyby, vyhrál jeho Smer volby i v roce 2016, byť s menším náskokem.
Složení třetí Ficovy vlády dobře ilustruje pružnost postojů, které je pragmatický Fico schopen. Zatímco poprvé vládl s nacionalisty, nyní se kromě konzervativní partaje #SIEŤ spojil i se stranou Most – Híd, zastupující maďarskou menšinu.
Pád a nečekaný návrat
Stopka pro Fica přišla až v roce 2018. Fico už předtím dokázal ustát řadu skandálů, jenže síla podezření, zahrnující i možné vazby na mafii či přímou účast členů strany na závažných zločinech, byla tentokrát příliš velká. Fico odstoupil, a přestože sliboval, že se brzy vrátí, v dalších volbách musela do opozice odejít i jeho strana.
Nová vláda chtěla udělat za Ficovou érou definitivní tečku. Fico, bývalý ministr vnitra Robert Kaliňák a bývalý policejní prezident Tibor Gašpar čelili trestnímu stíhání, podle obvinění měli zneužívat policii a finanční správu proti svým politickým oponentům. Loni na podzim ale prokuratura stíhání kvůli procesní chybě zrušila. Další nominanti Smeru do vysokých státních funkcí jsou ale stále vyšetřováni a například někdejší Ficův ministr financí a současný guvernér Národní banky Slovenska Peter Kažimír stojí jako obžalovaný z korupce před soudem.
Navzdory všem skandálům se nyní Fico vrací. Jeho Smer získal ve volbách téměř 23 procent, přestože ještě přede dvěma lety by ho podle průzkumů volila jen necelá desetina lidí. A protože mu bývalý spolustraník Peter Pellegrini se svou stranou Hlas odvedl část voličů, především těch blíže středu, Fico se rozhodl posunout do extrému. Ostatně jedním z jeho možných vládních koaličních spojenců je nacionalistická Slovenská národní strana.
„Fico je dnes jiný, než jaký býval před patnácti lety, a ta proruská rétorika, co zaznívala v kampani od zástupců Smeru či SNS, byla místy opravdu děsivá,“ varoval v rozhovoru pro e15 slovenský politolog Tomáš Koziak. „Jestli v ní budou pokračovat, může Slovensko skončit ještě hůř než Maďarsko a budeme považováni za černou díru Evropské unie.“
