Při průjezdu obcí Drasty kousek za Prahou mě párkrát napadlo, proč tu právě filmaři nenatáčejí temné krimi ze Sudet nebo scény z postapokalyptického snímku. Před časem se ale ponurá lokalita začala měnit. Na dvoře někdejšího družstevního statku začalo být rušno a některé zdevastované budovy získaly nový kabát. Obec vděčí nečekanému impulzu k rozkvětu bosým karmelitkám, kterým bylo v klášteře na Hradčanském náměstí těsno.
Nové působiště vybíraly řádové sestry dlouho. Chtěly místo, kam sice nepronikne velkoměstský hluk, ale nebude zcela odtržené od života a umožní jim navázat vztahy s místní komunitou. Požadavkem, ze kterého nehodlaly slevit, byla velká zahrada, na níž by mohly pěstovat jak okrasné květiny, tak produkty pro svou kuchyň. Nakonec přede dvěma lety kývly na nabídku Vyšehradské kapituly, která získala v restituci řadu pozemků a staveb, většinou však v havarijním stavu.
Nálety, tisíc pneumatik a kontejnery plné odpadu
„Nebyla to úplně láska na první pohled. Říkaly jsme si, že Hradčany mají genia loci, tak jsme hledaly něco, co také má genia loci,“ vzpomíná sestra Milada, která nás v Drastech vítá. „Prošly jsme asi sedmdesát pozemků, chtěly jsme stavět na zelené louce moderní, ekologicky úsporný klášter, ale nic jsme nenašly,“ líčí.
Karmelitky si ale nakonec lokalitu poměrně rychle zamilovaly. Přes zchátralost části stavení má jejich nové sídlo své kouzlo. U vjezdu do dvora je park se vzrostlými stromy, které skýtají stín už opravené budově přezdívané zámeček. Pozemek se mírně svažuje k potoku a půlku jeho obvodu lemuje mladý les, který místo odděluje od lánů polí. Sestry se těší ze setkání se srnkami a zajíci a doufají, že se jim dole u potoka podaří vytvořit tůňku.
Terénní úpravy nebyly snadné. Statek zarostlý nálety byl jednou velkou skládkou, ze které bylo nutné odvézt na tisíc pneumatik a desítky kontejnerů odpadu. „V Praze jsme měly nedostatek pohybu, tak jsme si chtěly máknout,“ usmívá se čilá padesátnice. Pomohli dobrovolníci, někdy se jich na výpomoc sešly i desítky.
Soboty jsou brigádní, minibagr řídí sestra Markéta
Je sobota, další den, kdy mohou lidé přijet do Drast přiložit ruku k dílu. Na velkou brigádu to tentokrát nevypadá, na dvoře se zatím objevili čtyři pomocníci. Dva muži pomáhají stěhovat vybavení keramické dílny do malého domečku v rohu dvora, který měl ještě nedávno nájemníka. S mininakladačem zkušeně manévruje mladá sestra Tereza. „Je z Moravy a dělá u nás takovéto práce. Umí to i s motorovou pilou,“ vysvětluje sestra Milada.
Dvě dívky se pouštějí do okopávání záhonů před zámečkem, který má v budoucnu sloužit k duchovnímu rozjímání i pro rekreační účely nejen blízkým komunity, ale i dalším zájemcům. Třeba cyklistům, kteří kolem projíždějí, na sestry mávají a fotí si je při práci. Přechodně však v zámečku bydlí sestry. Trapistky, které budovaly svůj klášter zhruba před patnácti lety, jim totiž poradily, aby se na novém místě zabydlely co nejdříve a měly vše pod dohledem.
I když společenství na dobu výstavby nového útočiště dostalo částečný dispenz od klauzury, dovnitř zámečku nemůžeme. Místo toho nás sestra Milada z prostranství, kde má později vzniknout nejdůležitější část komplexu, vede do nově zrekonstruované budovy přiléhající k silnici.
Donedávna tam byla truhlárna a nové majitelky původně váhaly, co s ní. Některé části statku jsou totiž památkově chráněné a není možné je přes zanedbaný stav zbourat.
Prohlédněte si fotogalerii:
Nakonec se rozhodly, že jejím prostřednictvím vyřeší úkol, jak naložit s podílem z církevních restitucí, které mají dostávat po třicet let.
„Každá komunita má mít nějaký projekt, do kterého investuje, aby jí to v budoucnu vydělávalo. A všichni nám říkali, že nejlepší je postavit dům a pronajímat byty,“ popisuje hostitelka. Z restitučních peněz tedy splácejí úvěr od banky, který si na proměnu truhlárny vzaly.
O byty by měli zájem i lidé v okolí
V objektu vzniklo jedenáct jednoduchých, ale útulných bytů, do kterých sestry nakoupily kuchyně v řetězci IKEA a po hektickém stěhování během koronavirové krize je smontovaly s pomocí svých otců. Od začátku léta se k nim už stěhují nájemníci. Jsou jimi lidé blízcí komunitě karmelitek, například ženy, které ze řádu v minulosti odešly. Z tohoto důvodu bylo ale pro sestry těžké určit výši nájemného tak, aby jim v budoucnosti skutečně vytvářelo zisk.
Bytová výstavba zaujala i lidi z okolí, kteří se vyptávají na volná místa. Sestra Milada proto nevylučuje, že při dobré finanční situaci časem přestaví na bydlení i budovu v rohu dvora, která zatím nemá pevné určení.
Dříve však před sestrami stojí hlavní výzva – výstavba kvadratury kláštera s kostelem, kterou má z vnější strany tvořit sýpka, ale zbytek bude nový. Doufají, že se začne stavět už na jaře, protože sýpka rychle chátrá. Dokud se nedokončí projektová část, nebudou ale mít jasno, kolik bude třeba do stavby investovat a zda na ni mají dostatek prostředků.
Opravu zámečku chtěla komunita uhradit ze sbírek. Zatím ale shromáždila jen část potřebné sumy, takže musela použít peníze z prodeje kláštera na Hradčanech, zamýšlené na výstavbu centrální části. „Češi nám bohudíky docela přispívají. Za loňský rok jsme vybraly něco mezi čtyřmi a pěti miliony korun, ale nedaří se nám moc oslovit zahraničí,“ popisuje sestra Milada.
Kolegyně v Dačicích, které rekonstruovaly původně františkánský klášter v devadesátých letech, měly podle ní na zahraniční dárce větší štěstí. Nyní je však už Česká republika považována za vyspělou zemi a bohaté církevní nadace se snaží podporovat projekty ležící východněji. Sestry přesto plánují spustit cizojazyčný internetový portál, a oslovit tak další potenciální přispěvatele z mezinárodní komunity.
Pokud by se to nepodařilo, bylo by problematické projekt zredukovat. Klášter pro karmelitky představuje takřka celý život a považují tak za nemožné vzdát se například dílen, kde vyrábějí keramiku, malují svíčky a šijí obřadní roucha. Možným řešením je, že se postaví holá stavba a interiéry se budou dotvářet postupně.
Komunita je malá, ale mladá a pracovitá
Procházka kolem budoucí zdi klauzury trvá poměrně dlouho. Sestra Milada nám hrdě ukazuje, co už se podařilo upravit, a raduje se z každého pokroku a objevu. Třeba ze starého sklepa, na který se přišlo při bagrování. V sýpce stojíme na místě budoucí knihovny a chápeme, proč byly sestry nakonec ochotné vzdát se představy o moderním klášteře. Tlusté zdi a krásné klenby mají svou atmosféru a hodí se ke kontemplativnímu způsobu života karmelitek.
Zároveň je těžké vyhnout se pochybnostem o budoucnosti tohoto stylu života a otázkám, zda se sestrám dřina vyplatí. Podle pravidel může tvořit komunitu maximálně 21 členek, v Drastech se jich nyní usadilo devět. „Jsme mladá komunita, já jsem nejstarší. Takže i když je nás méně, práce uděláme hodně,“ vysvětluje sestra Milada. Navíc mají karmelitky jednu vážnou adeptku. V Dačicích, v podstatě už na religióznější Moravě, je jich více.
Celkově však po určitém porevolučním nadšení v novém tisíciletí zájem o život v klášteře ochladl. „Nebo se hlásily dívky, u kterých bylo vidět, že spíše mají problém se životem a jsou křehčí a my jsme viděly, že nároky života v klauzuře nezvládnou,“ dodává průvodkyně. Výběr je proto pečlivý, nechybějí psychotesty a případná psychoterapie, aby si uchazečky s sebou nepřinášely traumata.
Dlouhá příprava může odradit
Zejména pro starší zájemkyně může být odrazující i doba, než se dopracují ke slavným slibům. Sestře Miladě to trvalo necelých pět let, nyní to může být až dvojnásobek času. Ke karmelitkám se přitom v poslední době hlásí i ženy mezi třicítkou a čtyřicítkou, pro které může být náročné přijmout fakt, že celé roky nemohou rozhodovat o důležitých záležitostech komunity.
Sestry se teď hlavně těší na konec stavebního ruchu, aby se mohly vrátit ke způsobu života, na který byly dříve zvyklé. „Doufáme, že mezi první a druhou fází prací bude období klidu, kdy se tu stabilizujeme a najdeme si nový režim, abychom v takto mimořádných podmínkách stavby mohly dlouhodobě nejen přežívat, ale opravdu žít,“ věří sestra Milada.
