Čechy drtí deprese a vyhoření. Kdy máte nárok na neschopenku a kdo ji napíše?

Lékaři stále častěji vypisují pracovní neschopenky na psychické problémy. Mezi nejčastější důvody, které lidem brání v práci, patří nemoci spojené s depresí, úzkostí, chronickou únavou nebo třeba s nespavostí.

Tlak na výkon si vybírá daň, nemocných přibývá

Vysoké pracovní tempo, tlak na výkon i finanční nejistota jsou hlavními důvody, proč podle lékařů přibývá lidí s duševním nebo psychickým onemocněním. Díky větší osvětě a lepší diagnostice tak zároveň roste i počet lidí, kteří si na takové nemoci berou neschopenku. Ročně jde o desítky tisíc Čechů.

Zatímco ještě v roce 2020 jich podle České správy sociálního zabezpečení bylo okolo 49 tisíc, za celý rok 2024 už počet přesáhl hranici 57 tisíc. Také v loňském roce se počet lidí s pracovní neschopenkou na psychické problémy zvedl.

Kdo neschopenku vystaví: Stačí praktik, nebo musíte k psychiatrovi?

Prvním krokem je navštívit lékaře, který posoudí celkový stav a projevy pacienta. Nejběžnějším postupem je objednat se ke svému praktickému lékaři.

Podle Jitky Drmolové z České správy sociálního zabezpečení je ale možné využít i jiné cesty: „Lze jít rovnou i k psychiatrovi, pokud ho máte. Lékař vyslechne potíže, provede rozhovor a základní vyšetření. Posoudí, zda je stav natolik vážný, že znemožňuje výkon práce, a pokud ano, rozhodne o vystavení neschopenky.“ Vystavování neschopenek na duševní nemoci se nijak neliší od postupu vydání neschopenky pro běžnou nemoc nebo úraz.

Na jaké diagnózy lze neschopenku napsat

Existuje hned několik diagnóz spojených s duševním onemocněním, na které může lékař vypsat neschopenku. Většinou jde o kombinaci únavy, deprese, úzkosti, dlouhodobého stresu, pocitu vyhoření. Důležité je posouzení lékaře, nakolik stav pacienta znemožňuje chodit do zaměstnání.

Platí, že ke každé pojištěné činnosti (zaměstnání) se přistupuje zvlášť. Zatímco pro jeden druh zaměstnání tedy může lékař uznat, že je pacient neschopný vykonávat takovou práci, u jiné pracovní pozice to tak být nemusí. Vždy jde tedy o individuální posouzení.

Syndrom vyhoření: úplné vyčerpání, ne jen únava

Podle Mezinárodní klasifikace nemocí existuje psychiatrická diagnóza Z730 (Burn-out syndrom), díky níž je možné získat pracovní neschopnost. Nejde o klasickou nemoc, ale o stav vyčerpání a přetížení, takzvaný „syndrom vyhoření“ nebo „stav úplného vyčerpání“.

Podle MUDr. Zdeňka Hamouze ze Sdružení praktických lékařů jde o stav nepřetržitého stresu, který vede k vyčerpání jak mentálnímu, tak i tomu fyzickému: „Postižené osoby mají pocit méněcennosti, neúspěchu či odloučení a bývají velmi cynické. Tyto pocity způsobují úzkostné stavy, problémy se spánkem, podrážděnost, ale také určité zdravotní potíže. Jakmile k vyhoření dojde, člověk již není schopen prakticky vůbec fungovat.“

Neschopenka se prodraží. Výpočet ukazuje, kdy se vyplatí obětovat dovolenou

Příspěvky a dávky

Lenost, nebo nemoc? Jak se pozná skutečný problém

Syndrom vyhoření se podle lékařů často zaměňuje s nelibostí a ztrátou chuti k práci. Často mají pocit podráždění, dále lidé uvádějí, že je práce přestala bavit, nemohou se snést se svými kolegy, do zaměstnání chodí s nechutí a podobně.

Podle odborníků ve skutečnosti trpí syndromem vyhoření jen zhruba pět procent těch, kteří si myslí, že se jich syndrom týká. Získat na tento problém neschopenku od lékaře proto není úplně jednoduché. Přestože ztráta chuti do práce, podrážděnost a další příznaky jsou symptomy syndromu vyhoření, k tomu, aby mohl lékař napsat do neschopenky danou diagnózu, to nestačí. Existuje celá řada příznaků, které se prolínají a ovlivňují:

1. Chronická únava
2. Nespavost
3. Špatná pozornost a zapomínání
4. Zdravotní potíže
5. Ztráta chuti k jídlu
6. Úzkostné stavy
7. Zlost a podrážděnost

Zdroj: Sdružení praktických lékařů

Délka marodění: U duševních nemocí jde o měsíce

Lékaři nerozlišují neschopenku na dlouhodobou nebo krátkodobou, délka pracovní neschopnosti se vždy odvíjí od toho, jak se pacient cítí. Jakmile lékař vyšetřením zjistí, že se jeho stav zlepšil a umožňuje vykonávat dosavadní práci, dočasnou pracovní neschopnost ukončí.

V případě, že uplynulo 180 dní dočasné neschopnosti a pacientův zdravotní stav je stabilizovaný, hodnotí lékař schopnost vykonávat jakoukoliv práci.

Obecně platí, že s duševním onemocněním lidé marodí týdny až měsíce. Podle statistik České správy sociálního zabezpečení jde v průměru o necelé tři měsíce. Mnohem častěji mají pracovní neschopnost spojenou s úzkostí, depresí nebo s vyhořením ženy.

eNeschopenka: Jak se nakládá s citlivými daty?

Lékař do elektronického dokladu pracovní neschopnosti vypíše název onemocnění a následně ho odešle přímo na okresní správu sociálního zabezpečení (OSSZ). Jde o citlivý osobní údaj, který putuje zabezpečenou cestou pouze do státního systému a k rukám úředníků, nikoliv na personální oddělení vaší firmy.

Máte obavy, co uvidí šéf? Diagnóza je tajná

Mnoho lidí se bojí neschopenku na „hlavu“ využít z obavy před reakcí v práci. Jde ale o zbytečný strach. Lékař sice do elektronického dokladu název onemocnění vypíše, tento citlivý údaj se však přenáší pouze do systému správy sociálního zabezpečení.

Z eNeschopenky se vaše diagnóza zaměstnavateli nesděluje. Úřad by mohl tento údaj firmě poskytnout jen na přímou žádost, a to navíc pouze s vaším výslovným souhlasem.

Kritický nedostatek péče: Psychologů je v Česku málo

Práci jako hlavní důvod psychického vyčerpání vnímá zhruba čtvrtina lidí. Zatímco v roce 2024 se s vyhořením a depresemi potýkalo 62 procent Čechů, loni už to bylo víc než 70 procent. Zjistil to průzkum společnosti STADA Health report 2025, která dlouhodobě sleduje duševní zdraví lidí ve více než dvaceti zemích světa.

Přestože počet lidí s psychickými problémy roste, odbornou pomoc vyhledává jen zlomek z nich. Podle průzkumu STADA jde pouze o šest procent lidí, kteří si řeknou o pomoc. Důvodů je několik. Lidé se obávají, že léčba nebo odborná pomoc jim nepomůže, často také chybí podpora rodiny a blízkých nebo jim brání i nedostatek peněz vynaložených na terapie.

Problém je také dostupnost péče. V Česku jsou stovky psychiatrů a další stovky psychoterapeutů a klinických psychologů. Přestože kapacity se mírně zvyšují, nárůst počtu odborníků neodpovídá poptávce. Aktuálně připadá zhruba osm klinických psychologů na 100 tisíc obyvatel, což je až třikrát méně, než doporučuje Světová zdravotnická organizace (WHO). V případě zdravotních problémů je proto nejjednodušší obrátit se na praktického lékaře, který pak následně může pomoc psychologa nebo psychiatra doporučit.