Korupce je pro někoho jen slovo, jiný s ní napevno počítá při svých finančních plánech a většina lidí z ní podezřívá hlavně politiky, úředníky a všechny, kteří mají možnost „něco zařídit“. Na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně (ESF) odborníky napadlo spočítat, kolik nás ročně taková korupce stojí.
Podle docenta Libora Žídka z ESF se způsob korupce ve všech zemích na světě příliš neliší, jiná je jen rozsahem. „Jednoduše můžeme korupci rozdělit na malou a velkou. Ta první se dotýká všech obyvatel, mohou se pokusit uplatit policisty při přestupku, úředníky při plánování nějaké stavby nebo prodavače při nákupu pomerančů jako za socialismu, když je tedy obchod státní,“ uvádí docent Žídek.
Velkou korupcí je třeba nabídka příliš drahé stavby dálnice, kterou ale uplacený úředník akceptuje a dá pokyn k její realizaci. „Vždy to v tomto případě musí být veřejný činitel. Pokud někdo uplatí soukromníka, aby mu zařídil nějakou službu, kterou nebude muset zaplatit, tak je to okrádání soukromé firmy. Za korupci také nepovažuji třeba dar lékaři po úspěšné operaci. Neočekává se protislužba, je to jen vyjádření vděčnosti,“ říká Libor Žídek.
260 korun měsíčně na každého
Docent Žídek spočítal, že každého z nás stojí korupce necelých 260 korun. „Je to jen hrubý odhad, přesnější čísla se pohybují mezi 90 a 270 korunami na průměrného daňového poplatníka měsíčně. V úvahu jsem vzal všechny státní zakázky a podle různých zdrojů odhadl, kolik činil úplatek. Bylo to 7 až 15 procent z hodnoty zakázky. Tuto částku jsem rozdělil na jednotlivé daňové poplatníky, jakoby každý platil stejnou daň. Je to sice velké zjednodušení, ale metoda vychází z toho, že absolutní většinu státního rozpočtu tvoří mandatorní, tedy povinné výdaje. Jeho největší položkou rozpočtu jsou penze. Tam ale nikdo nic nerozkrade,“pokračuje docent Žídek. Stejné je to s platy učitelů, úředníků či vojáků. Tam se korupce neděje.
Libor Žídek byl mnohokrát svědkem různých debat, ve kterých si lidé stěžovali na obrovskou korupci u nás. Byly to ale názory ničím nepodložené. Neopíraly se o žádný odhad ani výpočet. Proto se rozhodl korupci spočítat z dostupných údajů. „Vyčíslení je samozřejmě trochu problematické. Je ale lepší, než tvrdit, že na korupci padne polovina státního rozpočtu. Když jsem se také debatérů ptal, jestli oni uplácejí a kolik, samozřejmě řekli, že ne. A že ani neví, kolik by měli dát. V tom jim věřím, sám bych nevěděl, jak se v podobné situaci zachovat.“
Do černé díry to nepadá…
Pravda je tedy někde jinde. Ani polovina našeho rozpočtu do „černé korupční díry“ nepadne. Něco se však přece jen ztratí. Kudy a kam peníze unikají? Podle docenta Žídka je možné něco promrhat ve zdravotnictví. Jenže zde velkou část peněz dělají platy zdravotníků. Můžeme se ale podívat na Ministerstvo obrany ČR (MO). Co se týče korupce, příliš dobru pověst z minulosti nemá. V roce 2012 byl rozpočet MO asi 44 miliard, tedy 1,1 procenta HDP České republiky a 3,7 procenta výdajů státního rozpočtu. Běžné výdaje dělaly 38 miliard, ty kapitálové pak 6 miliard korun. Více jak 21 miliard tvořily platy, důchody a další mandatorní – povinné výdaje.
„Pokud se rozkrade 10 procent z kapitálových výdajů, tak je to absolutně jistě velká částka, ale z pohledu HDP nebo státního rozpočtu se jedná o drobné položky. Anebo si vezměme Fond dopravní infrastruktury, což je velmi zranitelné korupční místo. Před dvěma lety dosahoval 91,5 miliardy korun (10 procent je 9 miliard), výdaje státního rozpočtu asi 1 300 miliard a HDP 4 480 miliard. Těmito čísly nechci problém zlehčovat nebo na korupci rezignovat. Snažím se jen rozsah problému dostat do nějakých relací k celé ekonomice a rozpočtu státu,“ upozorňuje Libor Žídek.
Socialismus – úrodná půda korupce
Podle docenta Libora Žídka byla „malá korupce“ v ekonomice velmi rozšířená za předchozího režimu – tedy v socialismu. Hospodářství bylo plánováno centrálně a ekonomika se potýkala s velkou převahou poptávky nad nabídkou.
„Pokud obchod nabízel něco zajímavého, ať už šlo o pomeranče, západní kabelky, kvalitní maso anebo třeba knížky, měl velký vliv. Podle výzkumu z roku 1989 připustila víc než polovina obyvatelstva socialistického Československa, že v předchozím roce uplácela. Pravdou ale je, že nebylo jasné, co úplatkem lidé přesně mysleli. Někteří do něj zařadili také dar nebo spropitné. Přesto je to číslo vysoké,“ říká Libor Žídek.
Jak velká byla v době socialismu velká korupce, to nikdo neví. Je to také tím, že nebyla svobodná média, která by k potlačování korupce přispívala. „Nedalo se očekávat, že po změně režimu se všichni začnou náhle chovat dle vzorů poctivosti. Politická změna spíše umožnila vyjít na světlo jedincům, kteří se dříve skrývali. Je to tak pokaždé, když se mění politický režim, stalo se to i po roce 1948. Myslím, že se tomu zabránit nedá, hodnoty ve společnosti se mění jen hodně zvolna. Přesto si ale většina odborníků myslí, že malá korupce je opravdu malá i rozsahem, čemuž nahrávají i české statistiky v mezinárodním srovnání. Navíc většina lidí, kteří tvrdili, že dali úplatek, by ho vlastně definovali jako dar. Jen velmi malé procento lidí říkalo, že dalo úplatek, protože by danou službu jinak nemohlo mít. Lidé proto dávali úplatky, aby urychlili úřední řízení. A nedá se říct, že by to platilo plošně pro celou republiku. Korupce je mnohem větší v Praze a středočeském kraji než třeba v jižních Čechách,“ uvádí Libor Žídek.
