Rovnice zabrání chybám ze stresu

Dlouhodobý stres vyplavuje hladinu kortizolu, což je pro tělo vyčerpávající.

Dlouhodobý stres vyplavuje hladinu kortizolu, což je pro tělo vyčerpávající. Zdroj: Shutterstock

Lidské selhání, lidská chyba. Pokud se stane za kniplem dopravního letadla, za volantem autobusu, nebo při řízení vlaku, následky můžou katastrofální. Mnohdy za onu lidskou chybu může stres. Na ten ale pilulku ještě nikdo nevymyslel. Přesto se blýská na lepší časy. Brněnští badatelé přišli na to, že nástup stresu se dá vypočítat. A když budeme vědět, kdy přijde, jistě se mu můžeme vyhnout.

Každý to má jinak. Jeden vydrží snad vše, ale pak začne dělat chyby kvůli nepatrným hloupostem Další se hroutí po několika minutách napětí, ale přesto chybu ještě dlouho neudělá. A právě těmto chybám bychom se mohli vyhnout díky rovnici, na kterou vymysleli vědci z brněnské Masarykovy univerzity.

Mami, kdy už přijde stres?

Co se s námi vlastně při stresu děje? Býváme vystaveni nějakým mimořádným podmínkám a naše tělo se brání. Snaží se všemi možnými způsoby zabránit svému poškození nebo zániku. Tato situace samozřejmě nenastává náhle. Vede k ní cesta, která je někdy dlouhá, jindy až překvapivě krátká. Každý má tuto cestu jinak strmou a jinak namáhavou. V dnešní době, kdy emoce nepřiznáváme ani sami sobě, ale není jednoduché poznat, že by měl člověk alespoň na okamžik vypnout.

Rozpoznat u člověka, kdy u něj stres nastane, je tedy problém. Je to těžké u jedince, takže vytvoření obecného pravidla platného pro všechny, se považovalo dlouho za nemyslitelné. Ze všech stran sice slyšíme rady a poučky, jak se vyhnout přepracování, vyhoření a workoholizmu.

A také si často můžeme přečíst, že bychom měli více odpočívat, více se hýbat a zdravě jíst. To se lehce řekne a hůře dělá. Dnešní doba je totiž zaměřená na výkon. A kdo víc vydrží, bývá za to odměněn. Takový člověk pracuje třeba 10 hodin denně, a i když se snaží, na nic jiného mu pomalu čas nezbývá. Pokud mu pak do očí řeknete poučku o odpočinku, sportování a zdravém jídle, buď se zasměje, nebo rozčílí.

Přesto ale tito lidé mají šanci se vyhnout stresu a věcem s tím souvisejícím.

Konec začátkem

Zkoumat stres není podle brněnské badatelky a lékařky docentky Julie Bienertové Vašků jednoduché. Pokud se totiž vědec totiž začne stresem zabývat, zpravidla se potká dřív, či později se stejným problémem. Při stresu totiž není nic stejné a vše na sebe působí. A aby to bylo ještě složitější, u každého je to jiné. Vědci se zpravidla snaží zjistit a popsat všechny vlivy, které na člověka při stresu působí. Zdá se však, že tudy cesta k řešení nevede.

Členové vědecké skupiny docentky Julie Bienertové Vašků z Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity publikovali v odborném časopisu Plos One možné řešení. Skupina totiž vymyslela rovnici, ze které by bylo možné vypočítat kupící se stresovou zátěž jedince a také určit dobu, po kterou by byl člověk zátěž ještě schopen snášet.

V přístupu k vědeckému úkolu zvolila zcela opačnou cestu, než jejich kolegové: vzdali se sledování nekonečných a různě se proplétajících vlivů na člověka, ale zaměřili se na to, co s ním tyto vlivy a podněty dělají, a hlavně, jak na ně reaguje. Výsledkem byla termodynamická rovnice, jednoduše řečeno, při stresových situacích tělo „vyrábí“ teplo a to se dá změřit.

Kolik stresu v sobě mám?

V rovnici například najdeme množství přijatého kyslíku, kolik člověk vydýchá oxidu uhličitého a teplo vyloučené do okolí s vnitřní teplotu člověka. Výsledkem výpočtu je hodnota entropie, tedy kolik člověk „vyrobí“ tepla za určitý čas. Práce skupiny docentky Bienertové Vašků by umožňuje zjistit, kolik stresu už má člověk v sobě „nastřádáno“, a také jeho okamžitou hodnotu. Proto se tedy badatelé zaměřili na teplo, které v člověku zůstává po účincích kombinace vlivů okolního prostředí a respektuji individuální vnímání jedince.

V současnosti se na výzkumu stále pracuje, ale skupina má za sebou matematickou formulaci a ověření rovnice. Teď se očekává, že jejich koncept bude ověřen praxí.

Zavedení antistresové rovnice do běžného života by znamenalo, že například psychologové by měli méně práce. Trvale přetížení lidé by totiž měli sami možnost zjistit, že pokud budou dále pokračovat stejným tempem, hrozí jim přepracovanost, nervozita, nemoci. A také se zvýší riziko, že udělají chybu. Profesí, které to ocení, je skutečně celá řada.