OLYMPIJSKÉ PENÍZE: Co čtyři roky, to obrovské ztráty. Řešením je olympijský ostrov

Původní návrh Zahy Hadid
Původní návrh Zahy Hadid
Ptačí hnízdo v Pekingu vyrostlo specálně kvůli Olympiádě.
Olympijský stadion v Tokiu. Původně měl vypadat úplně jinak
Olympijský stadion v Tokiu. Původně měl vypadat úplně jinak
22
Fotogalerie

Olympijské hry jsou nejen svátkem sportu, ale také pořádně nákladnou záležitostí. V novodobé historii za sebou olympiády nechaly velké dluhy, které pořadatelská města splácela dlouhá desetiletí. Na vině jsou hlavně narůstající náklady, které zpravidla přesáhnou původní částku i o stovky procent. Mezi lety 1964 a 2010 průměrně výsledná cena přesáhla původní plán o 252 procent.

Důvody jsou na první pohled jasné. Olympiáda se každé čtyři roky koná v jiném městě a jelikož i počet sportů neustále narůstá, každý nový ročník vyžaduje výstavbu nových sportovišť. Nejde jenom o monumentální stadiony jako Maracana v Riu nebo Ptačí hnízdo v Pekingu, ale třeba i o kanály pro vodní slalomy kajakářů nebo plavecké dráhy. Není výjimkou, že jediné využití je právě v době olympiády a následně stavby roky chátrají.

Přitom finanční náklady nejsou jediným negativem, který olympiády přináší. Při výstavbě velkolepých hotelů, stadionů nebo dálnic se musí přestěhovat tisíce lidí. Například v případě Pekingu v roce 2008 se jejich počet odhaduje na půl milionu. 

Po roce 1960 existuje jeden úspěšný příklad, a to Los Angeles 1984, kdy se do projektu zapojila široká škála soukromých investorů a využila se stávající infrastruktura. Tím se náklady rozložily a rozpočet pořadatelů ve výsledku skončil v zisku přes 200 milionů dolarů. 

S každou olympiádou se nicméně vyrojí debaty, jak z ní udělat udržitelnější projekt, který by neměl tolik negativních dopadů. Někteří navrhují, aby se olympijské hry vydaly cestou fotbalových šampionátů. Tedy pořádat sportovní akci ve více městech, nebo dokonce více zemích najednou. Náročnost by se tak rozprostřela mezi více pořadatelských států a měst, ve kterých je dostatečná infrastruktura a potřebná sportoviště.

Druhým modelem je možnost pořádat olympiády pokaždé na jednom místě, kde by existovala veškerá potřebná infrastruktura. Tento návrh přednesl už řecký král Jiří I. při prvním ročníku obnovených olympijských her v roce 1896 v Aténách. Z jeho návrhu ovšem nic nebylo, za další čtyři roky už se olympiáda konala v Paříži.

Stadion v Tokiu měl vypadat jinak. Původní návrh vytvořila architektka Zaha Hadid

Poslední návrh, o kterém se mluví, je vytvoření olympijského ostrova. V praxi by na jednom z neobydlených ostrovů byla postavena potřebná sportoviště a infrastruktura. Díky dlouhodobým investicím by tak mohlo být postaráno o udržitelný ekonomický model olympijských her. 

Zrealizovaní nápadu „olympijského ostrova“ je však další z řady utopistických snů. Jednotlivé země se totiž nenechají připravit o prestiž, kterou k sobě největší sportovní akce světa poutá. I do budoucna tak budou olympijské hry doprovázet miliardové investice a dechberoucí stavby, které nejsou kvůli své velikosti v normální provozu použitelné.

DLUHOVÉ OLYMPIÁDY

• Montreal, 1976: Stávky pracovníků, špatné řízení a obrovské překročení nákladů zanechalo město s dluhem 1,5 miliardy dolarů. Trvalo třicet let, než byl splacen.

• Barcelona, 1992: Olympiáda v Barceloně zanechala španělské vládě dluh ve výši 4 miliard dolarů. Městské a provinční vlády dlužily dalších 2,1 miliardy dolarů.

• Nagano, 1998: Plné náklady na olympijské hry v Naganu nikdy nebudou známy, protože dokumenty k účtům na vynaložené náklady na olympiádu byly spáleny na příkaz náměstka generálního tajemníka olympijského výboru. Přesto je jasné, že náklady byly značně nad rozpočtem a v důsledku toho se Nagano dostalo do recese.

• Sydney, 2000: Australský státní auditor odhadl skutečný dlouhodobý dluh her na 2,2 miliardy dolarů. Před olympijskými hrami australští představitelé odhadovali, že cestovní ruch se po hrách zečtyřnásobí. K tomu ale vůbec nedošlo.

• Atény, 2004: Aténská olympiáda výrazně překročila rozpočet 4,6 miliardy dolarů. Mnoho lidí věří, že skutečný dluh zhruba 15 miliard dolarů přispěl k finanční krizi v Řecku.