Počátkem devadesátých let minulého století se během tří let přesunul majetek v hodnotě přes bilion korun od státu do soukromých rukou. A právě tehdy se zrodili první čeští a slovenští miliardáři. Novodobá podnikatelská elita vyrostla na rozsáhlé a z historického pohledu takřka bleskové privatizaci státního majetku, která přišla po roce 1989.
„I dnes tvoří největší skupinu miliardářů lidé, kteří využili příležitosti při privatizaci v devadesátých letech a na rozdíl od jiných privatizačních souputníků potom dokázali uspět na stále náročnějším trhu,“ uvádí prezident české pobočky poradenské společnosti Deloitte Josef Kotrba. „Menší skupinu pak tvoří investoři, kteří obratně využili levných zdrojů peněz po roce 2000 – a nejenže shromáždili bohatství umožňující obsluhu dluhu, ale také sami dramaticky zbohatli.“
Podobně se vyjadřují i další odborníci. „Ještě přibližně před deseti lety platilo, že majetek 90 až 95 procent českých a slovenských miliardářů pocházel z privatizace v 90. letech. Během posledních let však jejich podíl postupně klesá,“ říká partner KPMG Igor Mesenský a dodává: „Vznikla totiž nová skupina miliardářů, skutečných selfmademanů, kteří svůj majetek vybudovali z nuly. Podařilo se jim to zejména v oblasti IT, e-commerce a v technologických oborech.“ Miliardáři z oblasti technologií jsou přitom podle Kotrby nejdynamičtější skupinou. A tento trend bude pokračovat. Naopak podle něho nezůstal mezi miliardáři prakticky nikdo z těch, kteří založili cestu k bohatství na dluhu už v 90. letech.
Kuponoví matadoři
Jádro dnešních miliardářů tedy představují privatizátoři, které lze rozdělit na účastníky kuponové privatizace a manažerských privatizací konkrétních firem. Z kuponové privatizace se zrodilo impérium PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, podnikatelský klan Kurků, současný developerský magnát Milan Šrejber nebo například Pavel Sehnal.
Mezi tuto kategorii ovšem patřil rovněž Viktor Kožený a jeho společníci, kteří rozjeli harvardské fondy, jež slibem desetinásobku z vložené částky do kuponové privatizace fakticky rozjely tuto formu odstátnění. Kožený jistě ani dnes netře bídu s nouzí, kvůli nepovedené účasti v ázerbájdžánské obdobě kuponové privatizace ale už mezi nejbohatší Čechy a Slováky nepatří. V žebříčku se neobjevují ani další jména kuponových privatizátorů.
Už při kuponové privatizaci ale sehrály významnou roli také manažerské kádry z dob socialismu. Konkrétně na rozjezd skupiny PPF půjčil peníze dlouholetý manažer a šéf státního podniku Sklo Union Teplice Štěpán Popovič. Podnik tehdy zcela neznámé firmě Správa prvního privatizačního fondu (odtud název PPF) poskytl půjčku až čtyřicet milionů korun (různé zdroje se v částce rozcházejí), což v té době byly obrovské peníze. „Přesně věděl, co chce. Měl v sobě obrovské charizma. A jako jediný věděl, jak má fungovat investiční společnost,“ vzpomínal před lety na Kellnera Popovič, který má historickou zásluhu na vzniku Kellnerova impéria.
Zcela jinou – a na první pohled realističtější – verzi vylíčil spoluzakladatel PPF Milan Vinkler. „Od ředitele firmy Sklo Union Štěpána Popoviče získáváme půjčku 35 milionů korun, výměnou za to vstupuje do Wiky.“ Firma Wika byla zakladatelem společnosti Správa prvního privatizačního fondu.
Manažerem v každé době
Právě šéfové socialistických podniků patří mezi privatizační vítěze. Z anonymního výzkumu americko-maďarského sociologa Ivána Szelényie, který provedl na počátku 90. let mezi třemi tisíci manažery klíčových firem v Bulharsku, České republice, Maďarsku, Polsku a na Slovensku, vyplynulo, že devadesát procent z nich bylo ve stejných pozicích již před rokem 1989. Není tedy překvapením, že z řad socialistických ředitelů vzešli noví miliardáři. Szelényi ostatně tvrdí, že postkomunismus je manažerský systém, v němž nejsou jasně určeny vlastnické vztahy. Výsledkem je, že se ředitelé podniků, bank a fondů, ale také národní i mezinárodní finanční experti stávají mocnými hráči. A to i v privatizační hře.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
