Ohromný státní dluh se může stát novým normálem, říká ekonom Mojmír Hampl
Rozvolněná pravidla rozpočtové zodpovědnosti státu jsou neudržitelná, uvědomuje si podle ekonoma Mojmíra Hampla většina společnosti. V tom vidí obrovskou naději, že by se české ekonomice mohlo podařit vychýlit z trajektorie, která nás z hlediska fiskálního srovnání stále víc přibližuje jihu eurozóny. Tím samým si ale není jistý u politiků, kteří podle něj napříč politickým spektrem podléhají iluzím.
Hampl podle svých slov jako makroekonom zažívá mimořádné časy, protože „poprvé žijeme v době, kdy si nejsme úplně stoprocentně jistí, jestli se strukturálně nemění způsob, jak nakládáme s veřejnými financemi, jestli se nemění na dlouho a velmi významně.“ Alarmující je skutečnost, že se rychle krátí čas, který zbývá na to, aby to nebyla změna k horšímu. Pravděpodobnost, že se tu ohromný státní dluh usadí nadlouho, je přitom velká. Dokonce mnohem větší, než že dlouhodobě přetrvá vysoká inflace. „Riziko, které dneska máme jako země, je, že v tom fiskálním pološeru už zůstaneme a že když v něm budeme třeba dvě volební období, dvakrát zažijeme výměnu vlády, a nic se v tom nebude dít, tak z toho už téměř nebude cesta zpět, bude to nový normál,“ vysvětluje Mojmír Hampl a věří, že poté, co závažnost situace pochopila značná část veřejnosti, vystřízliví i politici, kteří se zatím nechávají opájet třemi typy rozpočtových iluzí.
„První iluze znamená: Nic se neděje, můžeme takhle jet dál, všechno je v pohodě, tak jak jsme to auto nastartovali a jede tím jižním směrem, tak může jet dál, a ještě můžeme přidávat plyn. To je iluze největší opoziční strany.
Největší vládní strana říká: Je s tím třeba něco dělat, ale když už jsme velmi snížili příjmy v minulosti, tak to snadno a velmi jednoduše vykrátíme snižováním výdajů. Myslím, že tohle je taky rozpočtová iluze, vidíme, že snadné krácení výdajů moc neexistuje.
A potom je třetí iluze, kterou mají typicky odboráři nebo část sociální demokracie, kteří říkají: Všechno to bylo špatně s tím, že jsme podvázali příjmy, ale nevracejme to nazpátek, protože by to znamenalo, že bychom všem lidem museli zvedat daně. Najděme nějakého obětního beránka, na kterého to břemeno nápravy celé přeneseme, ideálně tak jedno procento těch nejbohatších, anebo nějaké imaginární nadnárodní korporace. To je taky rozpočtová iluze, nesmysl, protože každý, kdo potom propočítává progresivní zdanění, tak zjistí, že těch lidí, kteří jsou tak bohatí, aby se na ně to břemeno dalo přenést, je prostě hrozně málo. Nevychází vám to, těch peněz nevyberete dost,“ upozorňuje předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér České národní banky.
