Limity na spořicích účtech jsou běžné. Musejí být ale jasné
Tuzemské banky nabízejí klientům na spořicích produktech v průměru 3procentní úrok. Jak to, když Česká národní banka vyhnala základní úrokové sazby k sedmi procentům? Jednoznačná odpověď se hledá těžko.
Podle bankovního analytika skupiny Partners Michala Skalického je porovnání sazeb bank na spořicích účtech s REPO sazbou ČNB velké zjednodušení toho, jak banky stanovují sazby. Jde například o to, že REPO není jediný instrument a běžně se používají například státní dluhopisy.
„Nicméně je pravda, že to bankám umožňuje držet vyšší marže v případě uložení části depozit do ČNB, čemuž odpovídají i aktuálně nadprůměrné zisky bank. U větších bank pak hrají klíčovou roli i úroky na úvěrech, které vytváří prostor pro ty depozitní,“ vysvětluje Michal Skalický.
Dodává, že aktuální nabídka bank střádalům je fér. V České republice je velmi silné konkurenční prostředí, kde různé strategie nutí banky neustále se sazbami pracovat, což je především ku prospěchu klientům.
„Když bylo na trhu likvidity hodně a zmíněné REPO bylo na technické nule, pak také nikdo nechodil a neptal se, jak to ty banky vlastně dělají, že část peněz mohou uložit za téměř nulový úrok, a i přesto nějaký úrok nabízet klientům,“ vysvětluje Michal Skalický.
Banky sázejí na loajalitu klientů
Banky podle analytiků ze svých průzkumů velmi dobře vědí, že drtivá většina jejich klientů se svými vklady nic neudělá a kvůli procentnímu rozdílu na spořicích produktech nebudou přecházet do jiné banky. Banky kalkulují s tím, že jsou čeští klienti velmi konzervativní a vyhýbají se změně.
„Zároveň úrok na spořicím účtu není jediné kritérium, kvůli kterému si u banky zřizujeme svůj účet, což je rozhodně správně. Pokud máte kvalitně nastavené své finance, pak by měl být vliv úroku na spořicím účtu v poměru k vašemu majetku naprosto zanedbatelný,“ tvrdí Michal Skalický.
Je ale třeba poznat, jak banky prezentují limity pro spořicí účty. Tedy limity částek, které určí výši úroku. Tyto limity na spořicích účtech si banky stanovují dle své strategie. Některé jich uplatňují mnoho, jiné méně a najdou se i banky, které je vůbec nemají.
„Pokud chtějí tyto banky získat hodně vkladů, pak nemají limity žádné. Nevýhoda je, že takto získají i úrokové turisty, kteří budou u banky držet své vklady, pouze pokud je na účtu nejlepší úrok na trhu,“ vysvětluje Michal Skalický.
Limity na spořicích účtech jsou běžné
Naopak banky, které touží po stabilních vkladech, si stanovují limit, který zpravidla plně dostačuje drtivé většině jejich klientů. Skrze limity si tak banky řídí svou likviditu podobně jako přes úrokovou sazbu.
„Obecně bych řekl, že jednoduché limity typu do 150 tisíc s daným úrokem, nad 150 tisíc s jiným úrokem jsou naprosto v pořádku a ani pro klienty by to nemělo být matoucí. Co už je horší, jsou velmi komplikované nabídky bank, kdy kolikrát ani nevíte, jakou sazbu dostanete, protože podmínky pro získání té dobré jsou nejasné nebo velmi komplikované,“ vysvětluje Michal Skalický.
V tomto ohledu upozorňuje i na marketingové kampaně bank. Říká, že je také běžné, když termínovaný vklad, který ještě nedávno byl za hranicí zájmu, banky přejmenují například na spořicí účet s roční fixací. Přesto je to stále ten samý termínovaný vklad, u kterého klient musí nechat peníze rok ležet, jinak úrok nedostane.
„Ještě horší však je, že banky někdy propagují produkty, které reálně nenabízí a teprve je třeba připravují. To jistě dokáže zmást nejednoho klienta a vytváří to dojem inovativnosti dané instituce, ačkoliv ta dané produkty nemá vůbec v nabídce,“ uzavírá Michal Skalický.
