Bill Hwang by se mohl přihlásit do klání o mistra světa v páce. Svaly na to možná nemá, ale to, jak s pákováním na akciových trzích dokázal pracovat, působí až hypnoticky. Ukolébal tím řadu bankéřů, kteří kvůli němu a jeho fondu Archegos Capital Management přišli o desítky miliard dolarů.
Krize s sebou většinou přináší příležitosti. To je jedno z hlavních pravidel investorů, kteří točí nemalé peníze na akciových trzích. A jistě to je pravda. Ale ještě větší pravda je, že krize s sebou přináší příběhy podobné tomu, které s posledních týdnech prožil jistý Bill Hwang a jeho fond Archegos Capital Management. A ten je navíc natolik šílený a absurdní, že se podobně jako při startu krize v roce 2008 opět bude mluvit o šílenostech, které probíhají na Wall Street. A nejspíš na tom opět bude něco pravdy.
Jen si nastiňme hlavní body příběhu, a to pěkně od konce. Před pár dny se některé z nejprestižnějších bank musely přiznat, že odepíší miliardy dolarů. Společným jmenovatelem všech těchto přiznání se jmenuje Archegos. Fond spravující desítky miliard dolarů nebyl klasickým hedgeovým fondem, ale takzvanou „family office“, tedy navenek se tváří, že spravuje výlučně prostředky určité rodiny. Na tyto fondy se neaplikují tak přísná pravidla jako právě na hedgeové fondy a tak zakladatel a správce Archegosu, Bill Hwang, mohl investovat poměrně dost riskantním způsobem. Vsázel na omezené množství akcií, ale překotný růst akcií v posledních 12 měsících jeho sázky velkolepě odměňoval. Kdyby daný růst trhů pokračoval, nejspíš by se osud Archegosu ještě nějakou dobu nenaplnil, pokud vůbec někdy. Hwangovy pozice, a především páky, kterými urychloval růst hodnoty portfolia, však byly natolik riskantní, že sebemenší otřes na trzích mohl vyvolat pád celého fondu. A právě to se stalo, Archegos vyhlásil takzvaný „margin call“ (zjednodušeně řečeno jde o situaci, kdy daný investor nemá na pokrytí závazků vůči partnerům) a banky se začaly veškerých kostlivců, které měly ve svých skříních.
Podle The Wall Street Journalu se tak hodnota Archegosu za nějakých deset dní zmenšila z dvaceti miliard dolarů na minimum. Výraznější dopady však celá kauza bude mít právě na banky a celý systém ochrany akciových trhů.
„Cela kauza naznačuje bezzubost regulačních možností na Wall Street. Archegosu se před regulátory dařilo skrývat pravou identitu koncového investora tím, že pákoval přes bankovní domy. Snad ani neexistuje lepší příklad stínového investování,“ uvedl pro New York Times historik specializující se na Wall Street Charles Geisst.
I proto padají hlavy také v nejvyšších bankovních kruzích. Ke konci dubna bude odejita šéfka risk managementu Credit Suisse Lara Warnerová a spekulovalo se dokonce, že skončí také CEO Credit Suisse Thomas Gottstein. Není se čemu divit, banku tato kauza vyšla na 4,7 miliardy dolarů, nemluvě o poškozené pověsti, která se v tomto sektoru velmi špatně kompenzuje. Akcie bankovního domu se po zveřejnění kauzy propadly o desítky procent.
Přitom příběh Billa Hwanga ukazuje, že si příslušní bankéři určitého rizika být vědomi museli. Nebo přinejmenším měli.
Self-made-genius
Dnes sedmapadesátiletý Hwang nepatří mezi superstar Wall Street, ale zcela neznámý také není. Narodil se v Jižní Koreji a jeho otec byl pastorem. Právě silná víra patří k hlavním motivům Hwangova života i kariéry, ostatně před několika lety ustavil křesťansky orientovanou nadaci Grace and Mercy Foundation, která začínala z prostředky ve výši 70 milionů dolarů a již v roce 2018 její jmění činilo neuvěřitelných 500 milionů dolarů. Nadace podporuje křesťanské organizace v celé zemi.
„Dává tam až směšné částky, ale činí tak pokorně, skutečně altruisticky,“ prohlásil o Hwangových charitativních aktivitách investor a Hwangův přítel John Bai.
Ale zpět k Hwangovým začátkům. Jeho rodina se přistěhovala do Spojených států amerických v roce 1982, konkrétně do kalifornské metropole Las Vegas. Jeho americké začátky nebyly lehké: neuměl moc anglicky a svou první práci dostal v McDonaldu. Pouhý rok po přesunu do USA mu navíc zemřel otec, rodina se tak přestěhovala do Los Angeles. Právě na místní univerzitě UCLA získal titul z ekonomie. Jak sám přiznal, bylo to s odřenýma ušima. „Vždycky budu opakovat, že lidé zakládající UCLA udělali strašnou chybu, že ji postavili v tak krásném místě. Prostě tam pak nechodíte tak často, jak byste měli,“ prohlásil Hwang.
Přesto se Hwangův génius na finance nezapřel, což vedlo k tomu, že odjel studovat MBA do pittsburgské Carnegie Mellon University. A pak se šest let věnoval financím v dnes již neexistující firmě Peregrine + Hyundai Securities.
Žralok učí žraloky
Kdyby Hwang do konce kariéry skončil ve zmíněné či podobné pojišťovně, nejspíš by se nestaly dvě věci: nikdy by nedokázal ztratit během deseti dní dvacet miliard dolarů a také byste si o něm nečetli na všech prestižních zpravodajských serverech světa.
Osudovým se Hwangovi stalo setkání s Julianem Robertsonem. Ten již v roce 1980 založil investiční společnost Tiger Management, která se stala předobrazem pozdějších hedgeových fondů. Robertson byl proslulý svým agresivním stylem a ochotou jít do maximálního rizika, díky nimž dokázal vytvářet pohádkové zisky. Nutno si uvědomit, že se pohybujeme v osmdesátých letech minulého století, tedy době, kdy většina lidí investovala velmi konzervativně, úrokové sazby byly relativně vysoko a stačilo mít peníze v bankovním štrozoku, aniž by z nich inflace užírala hodnotu.
Druhou důležitou vlastností Juliana Robertsona pak byla výchova vlastních následovníků. Podobně jako nejmenované tuzemské finanční skupiny, také Robertson těm nejlepším manažerům v jistou fázi kariéry nabídl jistý obnos a autonomii, aby se z nich stali šéfové vlastních fondů. Tím jednak uvolňoval místo pro nové kádry, zároveň si rozšiřoval palebnou sílu, protože podobné satelitní fondy přirozeně většinou jednali v souladu s Tiger Management a nikoli proti němu.
Zásadní obrat v kariéře Willa Hwanga pak nastává v roce 2000, kdy Robertson rozpouští Tiger Management a Hwang patřil mezi ty, jimž na odchodnou dal solidní bonus na rozjezd vlastních fondů. Hwangův hedgeový fond dostal jméno Tiger Asia a na počátku začal údajně s 25 miliony dolarů. Opět připomeňme trochu globální ekonomickou situaci. Právě přelom tisíciletí přinesl prasknutí takzvané dotkom bubliny, kdy se hodnota často absurdních internetových projektů zhroutila, zároveň ale vrcholil vzestup zemí jihovýchodní Asie, takzvaných nových ekonomických tygrů. Právě na asijské akcie se soustředil Hwangův nový fond, který se stal jedním z nejúspěšnějších z pohrobků Robertsonova impéria. Zanedlouho tak Tiger Asia spravoval až pět miliard dolarů. Na kluka, který před nějakými dvaceti lety neuměl moc anglicky a v „mekáči“ drhnul spáry zubním kartáčkem, to byl obdivuhodný výkon.
Na hraně možného
Páka je pro většinu lidí na světě takový přitroublý hospodský sport a šance, jak si trochu polechtat ego. Ve finančním světě je páka ale něco dost jiného. Je to vlastně kouzelný systém: když jste etablovaný hráč na burze, banky či fondy vám dovolí skrze ně sázet na akcie výrazně víc peněz, než ve skutečnosti máte. Jednoduchý příklad: věříte, nebo jste si dokonce jisti, že nějaké akcie porostou. Věříte, že na tom můžete dost vydělat, ale reálně disponujete pouze sto miliony. Ale protože už máte něco za sebou, máte pověst golden boye, banka je ochotná poskytnout vám dalších sto nebo dvě stě milionů a vsadit na ten růst. Když se to povede, sklízíte zisky nikoli za sto vsazených, ale třeba tři sta.
Hwangovi se dostalo takového konfortu, že mohl mít páku 5:1. V dobách růstu, dokonalá situace, díky níž Hwang, ale také celá řada lidí a institucí investujících s ním, pohádkově zbohatla.
Problémy ale nastaly v roce 2008, kdy po pádu investiční banky Lehman Brothers nastoupila na akciových trzích panika, praskla americká realitní bublina a svět upadl do krize.
Do toho se začaly na Hwanga soustředit také regulátoři. V roce 2009 jeho fond čelil obvinění ze zneužití důvěrných informací (takzvaný insider trading). Nejprve šlo o obvinění hongkongskými regulátory, později se přidaly žaloby i na americké půdě. Případ se táhl do roku 2012, kdy došlo k mimosoudnímu vyrovnání následujících parametrů: Hwang zaplatil pokutu 44 milionů dolarů, a (a to je mimořádně důležité) jeho investiční impérium se mění z hedgeového fondu na family office.
Není rodina jako rodina
Již v roce 2018 prestižní časopis Economist přinesl rozsáhlý report o fungování takzvaných family offices a jejich rostoucí roli v globální ekonomice.
„Jejich role zahrnuje správa rodinného bohatství a další služby od placení účtů po řešení nástupnictví. Ty největší z nich se pak stávají novou silou schopnou při velkých transakcích konkurovat globálním bankám a private-equity fondům. Přesto zůstávají do velké míry tajemné,“ uvedl Economist.
A onu tajemnost do velké míry potvrdil právě aktuální případ Archegos Capital Management. Ten tedy vznikl po úřady nařízeném ukončení hedgeového fondu Tiger Asia. Pokud znáte velmi povedený seriál Miliardy, jde přesně o stejnou věc, které v jeden moment čelil Bobby Axelrod v podání Damiena Lewise. Také on čelil nařčení s insider tradingu a také jemu bylo nabídnuto řešení v podobě zaplacení pokuty a změny statusu jeho fondu z hedgeového na family office. Fiktivní Axelrod to tehdy nevzal, protože family office má mnohem menší respekt u investorů.
Naopak Hwang to tehdy vzal. A v době neuvěřitelného růstu akciového trhu se mu podařilo pokračovat v mimořádně ziskové jízdě. Navíc mu asi došlo, že na rozdíl od hedgeových fondů zůstávají family offices mimo striktní regulace zavedené po pádu Lehman Brothers. A na jeho jízdu králů slyšeli i risk manažeři ve velkých bankách, kteří se chtěli svézt s ním.
Celá story Archegos Capital Management nejspíš povede k další regulaci, jejíž cílem bude dostat více pod kontrolu onen tajemný spolek správců rodinných bohatství z celého světa. A příběh Archegosu tak ještě zdaleka nekončí.
